GEOLOGIE

adamellit: odrůda hlubinné vyvřelé horniny, granitu. Plagioklasy tvoří 1/3 – 2/3 obsahu živců a obsah
SiO2 je vyšší než 67 %. Patří k němu některé partie v říčanském typu středočeského plutonu.
Název navrhl A. Cathrein (1890) podle Monte Adamello v jižním Tyrolsku.
adinola: metamorfovaná hornina, vznikající albitizací jílovitých břidlic na kontaktu bazických
vyvřelin. Je tvořena mozaikou albitu a křemene s příměsí chloritu a rudních minerálů.
Vyskytuje se v proterozoiku barrandienu při severním okraji jílovského pásma. Název
z řeckého adinos zavedl J. F. L. Haussmann (1828). Syn. adinolit.
aglomerát (agglomerate, volcanic agglomerate) je pyroklastická hornina nezpevněná nebo
zpevněná, v níž jsou bomby a úlomky sopečných produktů okrouhlé nebo subangulární o
průměru větším než 64 mm, příbuzné či cizorodé vůči obklopujícímu je tufu. Termín zavedl
K. C. V. Leonhardt (1823).
agmatit viz merizmit
agpait: souhrnný název pro horniny, které vznikly krystalizací alkalického magmatu. Patří k nim např.
nefelitické syenity z poloostrova Kola nebo jižního Grónska (Illimansak). Název zavedl N.
V. Ussing (1912).
alaskit: hlubinná a žilná vyvřelá hornina, alkalický živcový granit. Obsahuje křemen a alkalické živce
s akcesoriemi. Název podle anglického názvu Aljašky zavedl J. E. Spurr (1900).
albitit: aplitická žilná hornina tvořená převážně albitem bez významnějšího podílu křemene. Název
zavedl H. W. Turner (1896).
alemonit: sedimentární hornina s projevy impaktové šokové metamorfózy. E. Rutte (1972) použil toto
označení pro výskyty v jižním Německu a také pro zlivské slepence v budějovické pánvi.
aleurit (prach): nezpevněný sediment složený z částic o velikosti 0,002 – 0,06 mm. Název zavedl A.
Zavaritskij (1932).
aleurolit: zpevněný aleurit (prachová břidlice).
allit (též alit): 1) zvětralinový plášť bohatý hliníkem (viz laterit),
2) hornina s podstatným množstvím hydroxidů hliníku, vznikající přemístěním a
usazením materiálů lateritů (viz bauxit). Její název zavedl H. Harrassowitz (1926).
46
aktinolitit (aktinolitovec): metamorfovaná hornina, tvořená téměř jen aktinolitem s kompaktní stavbou
(na rozdíl od aktinolitové břidlice se stavbou břidličnatou). Její původní označení
actinolityte zavedl G. H. Kinahan (1873).
alnöit: žilná hornina s porfyrickými výrostlicemi biotitu, augitu a olivínu v základní hmotě tvořené
melilitem a augitem (± perovskit, granát). U nás je její výskyt znám z údolí Ploučnice.
Název byl odvozen podle ostrova Alnö H. Rosenbuschem (1887).
alunit: 1) minerál, síran K a Al,
2) metasomatická hornina vznikající přínosem vody, sulfátů a draslíku (alunitizace) do
vulkanických hornin. Často provází zóny zrudnění Au, Ag, Cu v ryolitech, andezitech a
dacitech. Z francouzského alnu název odvodil P. Cordier (1868).
amfibolit (amphibolite): metamorfovaná hornina tvořená hornblendou a plagioklasy. Složení podle
stupně metamorfózy (albit, oligoklas, andesin nebo i bazičtější). Hornina složením odpovídá
gabru, bazaltu nebo bazaltovému tufu (ortoamfibolit), může však vznikat i přeměnou
sedimentů vhodného složení, např. karbonátů s jílovitou příměsí (paraamfibolit), retrogradní
amfibolizací eklogitů (eklogitový amfibolit) nebo metasomatickým přínosem (metaafibolit,
taktit). Její výskyt je znám z pestré skupiny moldanubika (Český Krumlov, Posázaví,
Strážek) z mariánskolázeňského a letovického komplexu, z moravika, Krušných hor aj.
Název zavedl A. Brogniart (1813).
amfibolovec: viz hornblendit.
amfolit: teoretická hornina svrchního pláště, složená z olivínu a amfibolu za předpokladu složení 1/3
průměrného bazaltu a 2/3 dunitu. Název zavedli D. H. Green, A. E. Ringwood 1956.
anatexit: hornina granitového složení, která vznikla roztavením a následným utuhnutím starších hornin
(anatexí). Termín zavedl F. Loevinson – Lessing 1934.
andezit (andesite): po bazaltu nejrozšířenější výlevná vyvřelá hornina, extruzivní ekvivalent dioritu.
Obsahuje plagioklas, monoklinický pyroxen, hornblendu, biotit, vzácně (lokality v okolí
Košic) též granát a grafit. Svým složením tato hornina odpovídá oligoklas-andesinu. V ČR
je její výskyt znám z lokalit u Uherského Brodu, hojnější nicméně jsou tzv. paleoandezity,
dříve označované jako porfyrity. Název pro horninu zavedl L. V. Busch (1836) podle
jihoamerických And.
anhydrit: 1) minerál síran vápenatý (CaSO4),
2) hornina vznikající odpařením (evaporit) složená z minerálu anhydritu.
anortozit (též plagioklasit) (anorthosite): hornina tvořená převážně (z více než 90 %) bazickým
plagioklasem (± olivín, augit). Podle bazicity plagioklasu je dále možné rozlišit andezitit,
labradoritit, bytownitit, anortitit. Výskyt v masívech ve štítech (zčásti snad zbytky prvotní
kůry Země) např. v Kanadě a v USA (Adirondack), na Ukrajině, v Grónsku aj. Ojedinělý
výskyt byl zjištěn v kdyňském komplexu. Název zavedl T. Sterry-Hunt (1863) podle
francouzského jména plagioklasů.
arenit (arenite): viz též psammit či pískovec. Arenit představuje zpevněnou sedimentární horninu,
tvořenou úlomky minerálů nebo hornin o velikosti pískových zrn. Přídavné jméno zpravidla
ukazuje složení nebo genezi (např. křemenový arenit či pískovec).
arkoza (arkose): odrůda zpevněného psammitu (pískovce) obsahující méně než 75 % křemene a
nestabilní klastické součástí, zejména K-živec. Do angličtiny se předkládá jako feldspathic
greywacke či feldspathic sandstone. V ČR tvoří polohy v karbonských a hlavně permských
sedimentech např. v Podkrkonoší či v blanické a boskovické brázdě.
arterit: viz stromatit.
asfalt: přírodní asfalt vzniká oxidací ropy jako polotuhá hmota. Vyskytuje se v tzv. asfaltových
jezerech (Trinidad) nebo jako impregnace a žíly v různých horninách. Ojedinělý výskyt
přírodního výskytu je znám i z okolí Strečna na Slovensku. Název asfaltu je odvozen
z řečtiny (asphaltos).
asfaltit: zcela zpevněný asfalt s lasturnatým lomem. Název zavedl W. Blake (1890).
astit: odrůda kontaktního rohovce, v němž převládají slídy a andaluzit nad světlými minerály. Jeho
název byl odvozen podle Cima d’Asta v italských Alpách W. Salomonem (1898).
augitit: vulkanická hornina obsahující vyrostlice augitu a rudních minerálů v základní hmotě tvořené
hnědým sklem, bohatým na sodík. Výskyt je znám z Českého středohoří (např. Kopečský
vrch). Název zavedl C. Doelter (1882).
47
bahno (hlen, kal): mořský sediment. Rozlišuje se:
- červené bahno tvořené hlavně terigenním materiálem s příměsí biogenních karbonátů,
Fe-oxidů a hydroxidů. Jeho výskyt je charakteristický při ústí Orinoka nebo Amazonky.
- zelené bahno obsahující terigenní jíl a prach, karbonáty biogenní i chemogenní, křemité
schránky, často glaukonit, fosfáty a mikroelementy. Převládá v Atlantiku.
- foraminiferové bahno je nejrozšířenějším recentním mořským sedimentem, je tvořené
schránkami dírkovců, CaCO3 a terigenním materiálem.
bauxit: sedimentární hornina tvořená převážně hydráty aluminia (gibbsit, boehmit, diaspor, amorfní
formy) a obsahující kolem 50 % Al2O3. Vzniká vyluhováním alumosilikátových hornin
teplými vodami (lateritové bauxity) a přemístěním ve vodním prostředí (pravé bauxity).
Recentní i terciérní bauxity zpravidla obsahují gibbsit, mesozoické boehmit, paleozoické a
starší diaspor. Výskyt bauxitů u nás je vázán na Rychnov nad Kněžnou, v SR na Mojtín.
Název podle Les Baux u Avignonu ve Francii odvodil H. St. C. Deville (1861).
bazalt (basalt), čedič: bazická vulkanická hornina tvořená hlavně bazickým plagioklasem (labradorit
– anortit) a klinopyroxenem. Obsahuje často olivín, analcim, hornblendu a sklo. Rozlišují se
kontinentální tholeiitové bazalty (Dekkan, Lena, řeka Columbia) tzv. trapové formace,
alkalické bazalty (České středohoří, severní Morava), oceánské tholeiitové bazalty
(Havajské ostrovy, thulská provincie v severním Atlantiku), olivinické bazalty (Doupov,
České středohoří), alkalicko-vápenaté bazalty ostrovních oblouků a bazalty typu MORB na
středooceánských hřbetech (Island), příp. lunární bazalty. Dříve se čediče rozlišovaly i
podle stáří (permokarbonské kontinentální – melafyry, paleozoické zčásti oceánské –
diabasy a proterozoické oceánské spility). Termín bazalt byl poprvé používán již ve starém
Egyptě a Řecku, v moderním smyslu byl poprvé zaveden Agricolou (1546).
bazanit (basanite): 1) podle čs. normy synonymum bazaltu,
2) obvykle vulkanity, obsahující kromě Ca plagioklasu i olivín a foidy, např.
nefelin (Kravaře) či leucit (v Českém středohoří). Termín poprvé zavedl A.
Johannsen (1938).
bentonit: hornina tvořená montmorillonitem (výjímečně i beidelitem). Vzniká devitrifikací a
chemickými přeměnami vitritových tufů nebo popelu při podmořském i vzdušném
zvětrávání. V ČR např. Braňany u Mostu, Polerady. Termín zavedl W. C. Knight (1898).
berezit: křemenem bohatý aplit s pyritem. Vzniká metasomatickou přeměnou (berezitizací) granitu
kolem zlatonosných křemenných žil. Název horniny byl odvozen podle výskytu u
Berezovska na Urale G. Rose (1837).
bielenit: peridotit s diallagem a enstatitem (od lherzolitu se liší převahou diallagu nad olivinem).
Název horniny byl odvozen podle říčky Biala v Jeseníkách F. Kretschmerem (1918).
bimetasomatit: hornina, která vznikla látkovou výměnou na styku dvou nerovnovážných hornin,
nejčastěji silikátové a karbonátové nebo ultrabazické a kyselé. Termín zavedl D. S.
Koržinskij (1956).
biolithit (biolithe): vápenec tvořený pouze biogenním materiálem (Folk 1962).
biotitit: hornina magmatického původu tvořená převážně biotitem. Tvoří bloky v sopečných
vyvrženinách (Villa Seni u Říma) nebo žíly v syenitech (Klokoty a Hoštice u Tábora).
Název zavedl H. S. Washington (1927).
bitumen: skupinové označení všech přírodních uhlovodíků bez ohledu na složení či konsistenci, jako je
ropa, dehet, asfalt, asfaltit aj. Označení těchto látek pochází z latiny (tumeo).
bogusit: druh těšínitu obsahující hornblendu a augit. Název odvodil A. Johannsen (1938) podle
Bohušovic ve Slezsku.
bludovit: místní označení pro erlan s Ca-granátem vyskytující se u Bludova u Šumperka.
boghed (boghead): řasové černé uhlí s vysokým obsahem uhlíku a hořlavin. V ČR vyjímečně
v Plzeňské pánvi. Název byl odvozen podle Bogheadu ve Skotsku.
bojit: hlubinná vyvřelá hornina bazického složení, hornblendové gabro (pro odlišení od gabra druhotně
uralitizovaného). Obsahuje hnědou hornblendu, diallag, biotit a labradorit. Název pro tuto
horninu odvodil podle keltského kmene Bójů v Bavorsku a Čechách E. Weinschenk (1899).
boninit: andezit s výrostlicemi olivínu, augitu a bronzitu ve skle s krystality (labradorit a křemen).
Boninity jsou v ČR zastoupeny v jílovském pásmu. Termín byl odvozen podle jejich
výskytů na Boninských ostrovech (Japonsko) J. Petersenem.
48
bostonit: žilná hornina blízká granitovému porfyru. Může obsahovat i foidy a na rozdíl od gauteitu
(viz) nemá v základní hmotě sklo. V Českém středohoří se vyskytují bostonity sodalitové.
Termín byl odvozen podle Bostonu v USA.
bowenit: jemnozrnná odrůda serpentinitu složená ze serpentinu s příměsí mastku a magnezitu. Termín
zavedl J. D. Dana (1950) na počest G. T. Bowena.
brekcie (breccia): 1) hrubozrnná klastická sedimentární hornina tvořená ostrohrannými úlomky hornin
psefitové kategorie, pojenými jemnozrnnou základní hmotou, které je méně než
20 %.
2) hornina tvořená ostrohrannými hrubozrnnými úlomky rozdílného vzniku, např.
sopečná brekcie (s pyroklasty), dislokační brekcie (vzniká tektonizací) nebo
sedimentární intraklastická brekcie. Tento termín zavedl J. J. Ferber (1776).
bronzitit: pyroxenit tvořený převážně bronzitem. V ČR u Křemže v jižních Čechách. Termín zavedl G.
H. Wiliams (1890).
břidlice: skupinové označení pro horniny různého původu a složení vyznačující se výraznou foliací
(kliváží). Rozlišují se zejména:
1) jílovitá břidlice (shale) je zpevněný jíl se štěpností rovnoběžnou s vrstevnatostí,
obsahující zejména illit a křemen, případně kalcit (slinitá břidlice) nebo grafit (tzv. černá
břidlice).
2) jílovitá břidlice zčásti přeměněná (slate) s velmi doboru štípatelností podél ploch
kliváže. Překrystalování postihuje méně než 50 % jílu (P. T. Flown 1953).
3) metamorfované horniny (schist) různého původu:
- kontaktně metamorfované břidlice plodová (spotted slate), skvrnitá, uzlíková apod.
- regionálně metamorfované břidlice fylitová (clay slate, slate) či aspidní se rozlišují
podle minerálního složení, např. vápnitá (calc schist, carbonate schist), kyzová (s
pyritem), chloritoidová (bohatá Al2O3 a chudá K2O a CaO), černá břidlice s grafitem,
poněkud vyšším metamorfním stupňům odpovídá např. staurolit-granát-biotitová
břidlice (v české literatuře = svor).
Odlišné složení mají:
- břidlice zelená (greenschist) má bazický chemismus a obsahuje chlorit, minerály
epidotové skupiny aktinolit či hornblendu. Vzniká regionální metamorfózou bazických
vyvřelin. Název zavedl G. F. Neumann (1849).
- břidlice modrá (blueschist) s glaukofanem, zpravidla vysokotlaková přeměna bazických
vyvřelin. Termín zavedl V. Holger (1840).
- břidlice bílá, vysokotlaková s mastkem a kyanitem (W. Schreyer 1976).
- břidlice chloritová na rozdíl od břidlice zelené obsahuje jen chlorit a má ultrabazické
složení, podobně jako břidlice mastková.
4) Podle specifických vlastností se uvádějí břidlice hořlavá (viz kukersit), pokrývačská
(štípatelná v tenkých deskách) nebo roubíková (roubíkový rozpad způsobuje křížení
laminární vrstevnatosti a kosé kliváže. Podle obsahu zkamenělin se uvádí břidlice
graptolitová nebo diatomitová.
buchit: pískovec částečně roztavený na sklo na kontaktu hlubinných vyvřelin. Termín pro tuto horninu
zavedl H. Möhl (1873).
buližník: viz lydit.
caliche (kalkrusta): kůra povrchových výkvětů solí (uhličitan vápenatý, sírany aj.) vzniklá
odpařováním spodních vod při povrchu. Její výskyt je vázán na hyperaridní podmínky, např.
pouště Atakama v Chile. Termín pro tyto evapority ze španělštiny (oblázek) odvodili J. T.
Singewald a B. L. Müller (1916).
camptonit: melanokratní alkalický lamprofyr s vyrostlicemi barkevikitu, biotitu a Ti-augitu v základní
hmotě tvořené labradoritem, amfiboly a augitem. V ČR spjat s essexitem u Roztok nad
Labem. Termín podle Campton Falls (New Hapshire, USA) odvodil H. V. Rosenbusch
(1887).
cokeit (cinder coal): přírodní koks. Vznikl kontaktním působením magmatu nebo přírodním vypálením
uhelných slojí. Termín zavedl A. Lacroix (1910).
comendit: alkalický ryolit. Výlevná hornina s alkalickými živci, Na-pyroxeny a Na-amfiboly. Termín
podle lokality Comende na ostrově San Pietro u Sardinie (S. Bertolio 1895).
49
corsit: orbikulární hornblendové gabro (složení: bytownit, hornblenda, ±hypersten). Termín byl
odvozen podle výskytů na Korsice E. Collombem (1854).
čedič: viz bazalt.
dacit (dacite): vulkanická hornina obsahující plagioklas (andesin či oligoklas), křemen, alkalický
živec a hornblendu, biotit nebo pyroxen. Hornina tvoří výlevný ekvivalent granodioritu či
křemenného dioritu. Jeden z typických výskytů je doložen ze Slovenska z okolí Banské
Štiavnice. Termín pro tuto horninu podle názvu římské provincie Dacia (dnešní
Sedmihradsko) zavedli F. V. Hauer a G. Stacke 1863.
dalmatinit (dalmatianit): prekambrická metamorfovaná vulkanická hornina s typickou lokalitou
výskytu v západním Québecku. Hornina se vyznačuje charakteristickými skvrnami,
obsahujícími jemnozrnný křemen (světlé) nebo cordierit, antofylit či cummingonit (tmavé),
zatímco v základní tkáni převládá biotit. Termín byl odvozen H. S. Cookem (1927) podle
plemene psa.
desmozit: kontaktně metamorfovaná břidlice s páskovanou stavbou, složená z křemene, albitu a
chloritu. Z řeckého výrazu desmos (pásek) její název odvodil J. K. L. Zincken (1841).
diabas: podle Rosenbusche bazalt předtřetihorního, hlavně však paleozoického stáří, podobně jako
anglický dolerit. Diabasu odpovídá správně termín paleobazalt.
diaftorit: metamorfovaná hornina, která prošla zpětnou přeměnou (diaftorézou) z vyššího do nižšího
stupně metamorfózy (např. fylity nebo svory vzniklé přeměnou pararuly). Termín zavedl F.
Becke (1909).
diasporit: hornina tvořená hlavně diasporem. Vznikla lateritizací a následnými přeměnami bazických
vyvřelin. Termín zavedl P. Krusch (1908).
diatomit: křemitá usazenina, tvořená schránkami rozsivek (diatomaceí). Nezpevněná se označuje jako
křemelina či infusorová hlinka, zpevněná (za vzniku druhotného opálu při diagenezi) jako
diatomitová břidlice nebo rohovec. V ČR je známá z lokalit u Ledenic a Borovan a u Bíliny.
Její název zavedli F. H. Hatch, R. H. Rastall a M. Black (1938).
diorit (diorite): hlubinná vyvřelina, s plagioklasem (oligoklas-andesin), hornblendou (±biotit,
pyroxen). Pokud obsahuje více křemene (až 20 % světlých součástí), označuje se jako
křeměnný (křemenový) diorit (quartz diorite). Výskyt: ve středočeském plutonu (Benešov,
Příbram), v kdyňském a brněnském masívu, v železnohorském plutonu též orbikulární. Jako
přibližné synonymum termínu diorit bývá často uváděn tonalit.
dolerit (dolerite): vyvřelá hornina bazaltového složení, často v žilách předmesozoického stáří. Název
z řeckého doleros (klamný) odvodil d’Aubuisson (1819). V češtině je tento termín málo
frekventovaný, jako synonymum (přibližně) se užívá termín paleobazalt.
dolomit (dolomite, dolostone):
1) sedimentární hornina tvořená Ca-Mg uhličitany (minerál dolomit) z více než 90 % (tj.
obsah MgO 19,5 – 21,6 %). Vzniká vysrážením (evaporit), zatlačováním kalcitu
dolomitem při diagenezi nebo selektivním odnosem vápníku v hořečnatých vápencích.
V ČR je výskyt těchto dolomitů vázán na barrandien (Velká Chuchle) nebo moravský
devon (Olomouc).
2) dolomit krystalický (dolomitový mramor) vzniklý překrystalováním sedimentárního
dolomitu nebo metasomatickou dolomitizací vápenců (Sušice, Horažďovice). Název
zavedl H. B. Saussure (1792).
3) dolomit kalcitický (calcitic dolomite) obsahuje 50 – 89 % minerálu dolomitu a kalcit.
droba (litický pískovec, greywacke) nedokonale tříděný pískovec s jemnozrnnou jílovito-prachovou
matrix a směsí minerálů (živce) i horninových úlomků (zpravidla metamorfitů, bazických
vyvřelin apod.). Výskyt v ČR proterozoikum barrandienu, moravsko-slezský spodní karbon
(kulm). Termín převzal G. S. O. Lazius (1789) podle starého hornického výrazu z Harzu.
dunit: téměř monominerální intruzivní hornina, tvořená olivínem (akcesoriemi bývá chromit, ilmenit,
spinel). Jeho výskyt je znám z bushveldského komplexu v jižní Africe, z Uralu aj. Podle Mt.
Dun na Novém Zélandě tento termín zavedl F. Hochstetter (1859).
durbachit: druh melanokratního syenitu obsahující K-živec, biotit, pyroxen a aktinolitový amfibol
(±křemen). Charakteristický je vysoký obsah radioaktivních prvků v živci. Výskyt je znám
z Písecka, Prachaticka nebo třebíčského masívu. Název zavedl A. Sauer (1891) podle
Durbachu ve Schwarzwaldu.
50
durikrusta: pevná železem bohatá hornina, tvořící svrchní část lateritového profilu nebo pouštní
povrch. Dělí se podle složení např. kalkrusta, gypkrusta, saltkrusta apod. Termín zavedl W.
G. Woolnough (1927).
efuziva, efuzivní horniny (extrusive rocks, volcanic rocks), syn. výlevné horniny, extruzivní horniny,
vulkanické horniny, sopečné horniny: souhrnný název pro horniny, které pronikly na zemský
povrch v roztaveném stavu.
egeran: 1) paprsčitá odrůda vesuvianu,
2) hornina egeranovec tvořená vesuvianem, granátem, Ca-plagioklasem a hornblendou,
vznikající při kontaktní metamorfóze karbonátových hornin. Podle německého názvu Ohře
termín zavedli U. Grubenmann a P. Niggli (1924).
eklogit (eclogite): hornina tvořená omfacitem (Na-pyroxen) a granátem bohatým pyropovou složkou.
Složením odpovídá bazaltu. Typická je vysoká hustota (kolem 3,5 g.cm-3), příměs
vysokotlakových minerálů (kyanit, coesit, rutil, diamant) a retrográdní přeměny
(amfibolizace). Tvoří čočky v leukokratních metamorfitech (Kutná Hora), žíly
v ultrabazických horninách (Rouchovany) a uzavřeniny v horninách hlubinného původu
(kimberlity, ultrabazika). Z řeckého výrazu eclogae (výběr) termín odvodil R. J. Haüy
(1922).
enderbit: středně zrnitá hlubinná hornina, kyselý člen charnockitové série, je tvořen antipertitem,
modravým křemenem, hypersténem a magnetitem. Podle Enderbyho země v Antarktidě
termín zavedl C. E. Tilley (1936).
epidotit (epidozit): metamorfovaná hornina tvořená hlavně minerály epidotové skupiny s příměsí
křemene, živce, uralitu a chloritu. Vzniká metamorfní diferenciací při metamorfóze
bazických vyvřelin. Termín zavedl K. L. Reichenbach (1834).
erlan (pyroxenická rula, taktit, vápenatosilikátový rohovec): metamorfovaná hornina tvořená hlavně
diopsidem a plagioklasem s příměsí křemene, kalcitu, minerálů epidotové skupiny a
vesuvianu. Vzniká při regionální i kontaktní metamorfóze karbonátů s vyšší silikátovou
příměsí. Jeho výskyt je doložen např. od Krásné Hory, Hazlova, Bludova (viz bludovit),
Bechyňska. Termín erlan byl odvozen J. F. A. Breithauptem a C. G. Gmelinem (1823) podle
lokality Erla u Cransdorfu v Sasku.
essexit (essexite) hlubinná alkalická vyvřelina, obsahující bazický plagioklas, alkalické živce, příměs
analcimu a sodalitu a kolem 40 % tmavých minerálů (augit, barkevikit, biotit, diopsid). Jeho
výskyt je znám např. v Českém středohoří v Roztokách nad Labem, peň v centru
Doupovských hor. Kaiserstuhl aj. Termín zavedl J. H. Sears (1891) podle Essex County
(Massachussets, USA).
evaporit: souborné označení pro horniny, které vznikly vysrážením při odpařování vody buď
v uzavřených mořích (laguny) nebo v kontinentálním prostředí v jezerech. Patří k nim sůl
kamenná, anhydrit, sádrovec, soli draselné a hořečnaté, sodné a boritany (borax a kernit).
Termín zavedl C. Berkey (1922).
feldspatit (feldspatite): metamorfovaná hornina obsahující více než 90 % živců a příměsí nejčastěji
biotitu nebo hornblendy, jejich přibýváním přechází do ruly nebo amfibolitu.
fenit: hornina tvořená alkalickým živcem a egirinaugitem. V podružném množství bývají přítomny
Na-amfiboly, kalcit, titanit aj. Vzniká zpravidla alkalickou metasomatozou z granitoidů
(fénitizace). V ČR se vyskytuje v jižní části lounského plutonu a v uzavřeninách v Českém
středohoří. Podle území Fen v jižním Norsku tento termín odvodil W. C. Brögger (1921).
ferolit: obecné označení pro železné rudy magmatického, sedimentárního i metamorfního původu.
Podle Hejtmana jde pouze o sedimentární železné rudy, ať je tvoří oxidy a hydroxidy železa
(Ejpovice, Březina), siderity (Hrouda u Zdic), pelosiderity (v Beskydech) nebo silikáty
(Nučice, tzv. skleněnka). Termín zavedl M. E. Wodsworth (1893).
flint: viz lydit.
flebit: chorizmit s páskovanou stavbou bez ohledu na původ granitické (v migmatitech) či jiné složky.
Termín zavedl K. H. Schemann (1936).
foidit (foidite, feldspathoidite): vyvřelá hornina tvořená z více než 60 % ze světlých součástí
feldspatoidy. Termín zavedl S. I. Tomkeieff (1983).
foidolit: viz foidit.
51
fonolit (phonolit, znělec): výlevný ekvivalent nefelinového syenitu. Jsou v něm zastoupeny Naortoklas
a sanidin, nefelin (příp. další foidy) spolu s pyroxeny (egirinaugit) a Na-amfiboly.
Jeho výskyt v ČR je vázán především na České středohoří (Bořeň, Mariánksá hora,
Milešovka, Bezděz). Termín zavedli A. G. Werner (1787) a M. M. Klaproth (1800)
z řeckého phone (zvuk).
fosforit: původně název apatitu, dnes sedimentární hornina obsahující více než 19,5 % P2O5 (kolofanit,
frankolit). Často se vyskytuje jako konkrece na dně mělkých moří nebo jako usazenina
v jeskyních (viz guano). V ČR je ojediněle vázán na lokality v české křídové pánvi
(Roudnice, Svitavy).
ftanit: viz silicit.
fulgurit (bleskovec): trubkovitá struktura, vznikající spečením pískových zrn úderem blesku. V ČR je
doložen z křídových sedimentů na Blanensku.
fylit (phyllite): slabě metamorfovaná jílovitá břidlice obsahující mikrokrystalinní slídy (sericit,
chlorit) orientované rovnoběžné s foliací, albit a křemen (často ve formě čoček). Plochy
foliace jsou zvrásněné. Odrůdy se označují podle stavby (fylit konglomerátový, pokrývačský),
podle příměsí (fylit grafitový, kalcitový, kvarcitový) nebo podle charakteristických minerálů
(fylit sericitový, chloritový, biotitový, granátový apod.). Výskyty fylitů jsou uváděny od
Železného Brodu, Kraslic, Chebu nebo Ještědu. Termín zavedl C. F. Neumann (1849)
z řeckého phyllon (list).
gabro (gabbro): hrubozrnná vyvřelá hornina tvořená Ca-plagioklasy (zpravidla labradorit či bytownit)
a augitem či dialagem. Pokud obsahuje olivín, označuje se jako olivinové gabro, a
s křemenem jako křemenové gabro (např. u Smolotel ve středočeském plutonu). V ČR se gabra vyskytují např. u Kdyně a Poběžovic, na Ransku, u Benešova, na Špičáku v Orlických
horách a v brněnském plutonu. Starý italský název zavedl L. V. Buch (1810).
gauteit: žilná hornina se základní hmotou tvořenou sanidinem a sklem s vyrosticemi andezinu, hnědé
hornblendy, augitu a případně biotitu a sodalitu. Podle lokality Kout (Gaute) u Děčína termín zavedl J. E. Hibsch (1897).
gedritit: metamorfovaná hornina tvořená hlavně gedritem, často s příměsí granátu, kyanitu apod. V ČR
má typickou lokalitu výskytu u Poběžovic. Termín zavedl A. Lacroix (1922).
geysirit (křemenný sintr): uloženiny SiO2 (hlavně jako opál kolem horkých pramenů. Z islandského
geysa (chvat, spěch) termín odvodil J. C. Delamétherie (1812).
glaukofanit (glaukofanová břidlice, modrá břidlice): metamorfovaná hornina tvořená glaukofanem
(příměs tvoří epidot, rutil, křemen aj.). V ČR má typickou lokalitu výskytu u Železného
Brodu. Termín zavedl M. Kispatič (1888).
glimerit (biotitit): vyvřelá hornina plutonická nebo žilná tvořená převážně biotitem. Obdobné horniny
vznikají i metasomatickým odnosem prvků (kontakty pegmatitů se syenitem v třebíčském
masívu). Výskyt v ČR na lokalitách Klokoty a Hoštice u Tábora. Z německého názvu slídy
termín odvodili E. S. Larsen a J. T. Pardee (1829).
gnějs: viz rula.
gondit: metamorfovaná hornina bohatá manganem, metamanganolit. Obsahuje zpravidla spessartin a
křemen. Podle indického kmene Gondů termín odvodil L. L. Fermor (1909).
granit (žula, granite): nejčastěji hlubinná nebo žilná vyvřelá hornina vápenato-alkalická. Obsahuje
křemen, K-živec v převaze nad kyselými plagioklasy, biotit a muskovit (±hornblendu,
turmalin, andaluzit aj.). Vzniká utuhnutím magmatu korového (granity S a I) nebo
plášťového (granity M) původu, přetavením nebo metasomatickými přeměnami na místě.
Hojný v jihočeském plutonu (Šumava, Českomoravská vrchovina), krušnohorském plutonu i
ve středočeském plutonu. Granit alkalický obsahuje alkalické živce, pyroxeny (egirin) a
amfiboly (hastingsit, riebeckit) nebo biotit. Alkalické granity jsou známy z poloostrova Kola,
jižního Norska a Dobrudži.
granit rapakivi (rapakivi granite) s velkými oválnými K-živci lemovanými plagioklasem patří
k nejstarším alkalicko-vápenatým horninám. Vyskytuje se ve štítech (Švédsko, Ukrajina,
Karelie, Kanada). Granit je starý název italského původu, v literatuře ho uvedl A. Cesalpinus
(1596).
granitoid (granolit): skupinové označení pro horniny granitového vzhledu bez ohledu na složení
(granity, granodiority a křemenové diority). Termín zavedl F. Loevinson-Lessing (1925).
52
granodiorit (granodiorite): hlubinná vyvřelá hornina, obsahující křemen, plagioklas v převaze nad
K-živcem (oligoklas-andesin tvoří více než 2/3 z celkového obsahu živců), hornoblendu a
biotit. Rozšířený ve středočeském plutonu (sázavský a blatenský typ), v brněnském plutonu a
v žulovském masívu. Název zavedl G. F. Becker (1893).
granulit (granulite): nejčastěji světlá hornina vysokého stupně metamorfózy, bezslídná
s destičkovitými křemeny, K-živcem a kyselými plagioklasy, s pyroxeny (hypersten i
diopsid), granátem, kyanitem či sillimanitem a rutilem, spinelem apod. v tomto významu
byla popsána J. H. G. Justim (1757) jako Namiester Stein (podle Náměště nad Oslavou), pak
jako Weisstein.
Další významy:
- jakákoli hornina granulitové facie (též granolit),
- jemnozrnný granit s muskovitem (ve francouzské literatuře),
- granoblastická metamorfovaná hornina bez břidličnatosti bez ohledu na složení (skalina)
- neklastické pískové sedimenty (např. oolitové).
granulit bazický (trapgranulit, beerbachit, Murkstein) hornina vysokého stupně metamorfózy
s převahou tmavých minerálů, pyroxenu (hlavně hyperstenu, pyriklasit), hornblendy
(pyribolit) či granátu (pyrigarnit) nad křemenem, K-živcem a plagioklasem. Výskyt v jižních
Čechách (Chvalšiny, Křemže, Rudolfov).
greisen: odrůda ruly (aporulový) nebo granitu (apogranitový), která v důsledku metasomatických
přeměn obsahuje hlavně slídy (cinvaldit), topaz, turmalin a kasiterit. Název horniny byl
převzat jako starý saský hornický název (Greisstein), v literatuře byl zaveden Agricolou
(1557). V ČR jsou výskyty greisenu především v Krušných horách (Cínovec, Slavkov).
grit: hrubozrnný pískovec, sedimentární hornina – pískovec – s hrubozrnnými a ostrohrannými klasty.
griquait: metamorfovaná hornina vysoké hustoty, odrůda eklogitu s granátem a dipsidem. Často tvoří
uzavřeniny v kimberlitech, ale vyskytuje se i v granulitových komplexech (např. u Kremže
v jihočeském moldanubiku). Název byl odvozen podle jihoafického Griqualandu R. Beckem
(1907).
grospydit: odrůda eklogitu, tvořená grossularem, klinopyroxenem a kyanitem. Termín zavedli A. P.
Bobrievich et al. (1960).
gypsum (sádrovec): hornina tvořená hlavně minerálem sádrovcem, vzniká odpařením vody (evaporit).
Název zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.
guano: fosfátové usazeniny, vzniklé akumulací odpadků ptáků, netopýrů apod. v aridním klimatu nebo
v jeskyních, např. na Vánočním ostrově, ostrově Nauru nebo na Kubě. Název odvodil G. P.
Merrill (1897) z rozšířených výrazů stejného významu (huanu, hovno,.hnůj apod.).
hadec: viz serpentinit.
halit (sůl kamenná): monominerální hornina, která vznikla vysrážením chloridu sodného z mořské
vody nebo ze slaných jezer, jako výkvěty na pouštích (saltkrusta) nebo sublimací na
sopkách. Výskyt halitu je znám např. ze Slovenska (Solivar, Michalovce), z Polska
(Wieliczka) aj.
hälleflinta: křemenem bohatá jemnozrnná, stejnoměrně zrnitá hornina, často páskovaná, obsahující
křemen, živce, slídy, chlorit. Složením odpovídá metamorfovanému ryolitu či ryolitovému
tufu. Termín byl zaveden ze švédštiny (hälle=hornina, flint=pazourek) A. Crondstedtem
(1758).
harzburgit: hlubinná vyvřelá hornina, tvořená olivínem a hyperstenem ±diallag, diopisd, magnetit.
Termín odvodil H. von Rosenbusch (1887) podle německého Harzburgu.
hercynitit: metamorfovaná hornina tvořená hercynitem, magnetitem, korundem a rutilem. V
moldanubiku u Sepekova obsahuje navíc flogopit. Termín zavedl E. Kalkowski (1881).
hornblendit: intruzivní hornina, tvořená hlavně hornblendou, s příměsí živce, biotitu, olivínu, titanitu
aj. Výskyty v ČR jsou typicky vázány na lokality Petrovice u Rakovníka a Milín. Termín
zavedl J. Phillips (1846).
hyperit: hlubinná vyvřelá hornina ze skupiny gabra. Obsahuje plagioklas (nad An 50), augit,
ortopyroxen. Obsahuje-li též olivín, označuje se jako olivínový hyperit. Výskyty hyperitu
jsou známy z Kralovic u Plzně, Bystřice nad Pernštejnem; výskyty olivínového hyperitu jsou
doloženy především z okolí Benešova ve středočeském plutonu.
53
chamozit: oolitová sedimentární železná ruda. Chamozit v ní bývá provázen kalcitem, sideritem nebo
goethitem. Termín zavedl A. T. Hallimond (1925).
charnockit (charnockite): granitová hornina, obsahující ortopyroxen (hypersten). Termín zavedl T.
H. Holland (1893) podle materiálu pomníku J. Charnocka v Kalkatě.
chorizmit: skupinové označení pro horniny tvořené dvěma horninovými složkami. Podle jejich
stavebního uspořádání (tvaru) se rozlišují flebit, oftalmit, merizmit a stromatit.
Nejrozšířenějším případem jsou migmatity, tvořené rulovou a granitovou složkou. Termín
zavedl J. Huber (1942) z řeckého chorizma (prostorové rozdělení).
chloritit (chloritová břidlice): metamorfovaná hornina ultrabazického složení, tvořená z více než 90 %
chloritem. Její výskyt je znám např. z okolí Sobotína na severní Moravě.
ignimbrit (ignimbrite): zpevněná pyroklastická hornina, tvořená směsí magmatických xenolitů,
krystalů a skla. Vzniká spečením žhavých vyvrženin (nuée ardente) a následnou lithifikací.
Podle stavby se rozlišují pulverit, lentikulit a lapidit. Výskyty ignimbritů v ČR jsou vázány
na podkrkonošské paleovulkanity nebo křivoklátsko-rokycanské pásmo. Název odvodil P.
Marshall (1932) z latiny (ignis=oheň; imbris=sprcha).
ijolit: vyvřelá alkalická hornina, tvořená nefelinem (50 – 70 %) egirinaugitem či jinými pyroxeny.
Typický je i granát (melanit). Podle území Iijoki v severním Finsku její název odvodili W.
Ramsay a H. Berghell (1891).
impaktit (impactite): jemně krystalický či sklovitý materiál brekciovité stavby vznikající přeměnami
při dopadu meteoritu. K impaktům patří např. suevit nebo alemonit.
intruzivum, intruzivní hornina (intruzive rock): vyvřelá hornina, která pronikla do starších hornin.
impregnační hornina: hornina obohacená o prvky přinesené pronikajícími vodními roztoky
v nemetamorfních podmínkách. Patří k nim např. impregnace pískovců fosfáty z nadložních
vrstev guána.
itabirit (železový svor): metamorfovaná hornina, tvořená rudami železa (magnetit, martit, hematit)
s příměsí křemene a slíd. Z ČR je její výskyt znám z lokalit Vráto u Železného Brodu, Říčky
v Orlických horách, Brtnice u Jihlavy. Termín podle kraje Itabira v Brazílii odvodil W. L. C.
von Eschwege (1822).
jadeitit: metamorfovaná hornina, tvořená Na-pyroxenem, jadeitem. Vzniká z alkalických vyvřelin při
metamorfóze za vysokých tlaků (eklogitová facie). Termín zavedl L. Mrazec (1898).
jaspilit (jaspilitový kvarcit): nehomogenní hornina tvořená střídajícími se pásky kryptokrystalického
křemene (jaspisu) a pásky hematitu. Obsahuje více než 25 % celkového obsahu oxidů železa.
K jaspilitům patří např. výskyty Fe-rud v desenské klenbě. Tento termín zavedli M. Gary et
al. (1972).
jantar (sukcinit): fosilní pryskyřice jehličnatých stromů. V ČR je známa od Ervěnic, Boskovic a na
Opavsku (v terciérních sedimentech).
jíl (clay): nezpevněný velmi jemnozrnný sediment nebo měkká hornina tvořená částicemi menšími
než 0,002 mm, mezi nimiž převládají jílové minerály (s příměsí částic křemene, živců a
karbonátů). Vzniká zvětráváním ne místě nebo transportem a usazením zvětralinového
materiálu. Výskyty sedimentárních jílů jsou doloženy z Žatce, Loun, chebské a budějovické
pánve, jižní Moravy aj. Termín byl odvozen z anglosaského výrazu cloeg.
jílovec (argillite): zpevněný jíl, jehož jílové minerály nerekrystalovaly (tím se liší od rekrystalované
jílovité břidlice). Obsahuje proto pouze částice velikosti jílu.
jílovec (claystone): usazená hornina obsahující více než 67 % minerálů v jílové frakci.
kakirit (protomylonit): kataklastická hornina, v níž jsou úlomky původní horniny obklopeny zónami
intenzivního drcení a překrystalování. Podle jezera Kakir v severním Švédsku termín zavedl
F. Svenonius (1894).
kalciarenit: písčitý sediment, tvořený zrny karbonátů velikosti písku. Termín zavedl A. W. Grabau
(1904).
kalcilutit (calcilutite): vápenec tvořený převážně detritickými zrny kalcitu velikosti prachu nebo jílu.
kalcirudit (calcirudite): vápenec tvořený převážně detritickými zrny kalcitu většími než písek.
kalcisiltit (calcisiltite): vápenec tvořený převážně detritickými zrny kalcitu velikosti prachu (siltu).
kameny vulkanické: sopečné vyvrženiny tvořené pyroklasty většími než 64 mm (též sopečné pumy,
bomby, bloky).
54
kaolin: 1) jílové minerály ze skupiny kaolinu (lépe kaolinit)
2) jíl vznikající přeměnami granitoidních hornin, tzv. kaolinizací.
Výskyty kaolinu jsou známy z Karlových Varů, Kadaně, Plzeňska, Vidnavy, Znojma. Název
byl odvozen podle horského pásma v provincii Kieng-si v Číně.
karbonatit: souhrnný název pro vyvřelé horniny, obsahující primární karbonáty nebo karbonáty a
silikáty. Dělí se podle druhu karbonátu (ankeritové, kalcitové, dolomitové i magnezitové) a
podle silikátů (např. alkalické živce, alkalické pyroxeny a amfiboly a flogopit). Z Tanzanie
jsou známy rovněž i recentní karbonantitové lávy. Termín zavedl W. C. Brogger (1921).
karbonát, karbonátová hornina (carbonate rock): hornina převážně sedimentární nebo karbonáty
(vápence, dolomit), vyvřelá (karbonatit).
karbonit: přírodní koks, kontaktně metamorfované uhlí, též obecně fosilní uhlí.
karlsteinit: vyvřelá hornina, kaliem bohatý alkalický granit s mikroklinem, alkalickým amfibolem
nebo křemenem. Na území ČR byla žíla karlsteinitu popsána od Štekně u Strakonic. Název
odvodil L. Waldman (1935) podle obce Karlstein ve Waldviertlu.
kataklasit: hornina přeměněná kataklazou (drcením), v níž je ještě zachován charakter výchozí horniny
(Kjeruff 1885).
kärnait: afanitická harnina, tvořená sklovitou tkání s výrostlicemi sanidinu a uzavřeninami tufů. Má
složení dacitu a je snad produktem impaktní metamorfózy. Termín zavedl N. B. Svenssen
(1968) podle ostrova Kärnä v jezeře Lappajärvi ve Finsku.
kenel: svíčkové uhlí, snadno zápalné, leštitelné, obsahuje mikrospóry. Jeho výskyt je znám
v ostravském souslojí na Ostravsku a Karvinsku (černé) a ve slojích Anežka a Josef
v sokolovské pánvi (hnědé).
keratofyr: zastaralý souborný název pro paleovulkanity různého složení (alkalické paleotrachyty,
paleoandezity apod.). Termín zavedl W. C. Gümbel (1874).
kersantit (kersanton): biotitový lampofyr, žilná vyvřelá hornina, tvořená plagioklasem (oligoklas a
andezin) a biotitem (±augit, hornblenda). Vyskytl se v okolí Dačic v jihočeském plutonu.
Termín zavedl A. Delesse (1851) podle lokality Kersantin u Brestu ve Francii.
khondalit: kvarcit se sillimanitem, někdy s příměsí granátu. Horniny tohoto druhu se vyskytují na
Sedlčansku v plášti středočeského plutonu. Název podle kmene Khondů v Indii odvodil T. L.
Walker (1902).
kimberlit: porfyrický slídnatý peridolit vyskytující se jako brekciovitý tuf v diatremách a žilách. Je
vesměs silně serpentinizovaný a karbonizovaný (původní minerály bronzit, Cr-diopsid,
flogopit, Cr-ilmenit, perovskit, diamant) s nodulemi ultrabazických a eklogitových hornin.
Výskyty jsou známy z jižní Afriky a Jakutska. Podle Kimberley v jižní Africe byl tento
termín zaveden H. C. Lewisem (1887).
kinzigit: granát-grafitová pararula, obsahující rovněž živce, muskovit, cordierit nebo silimanit. Termín
zavedl H. Fischer (1860) podle Kinzigsthal ve Schwarzwaldu.
kodurit: metamorfovaná hornina tvořená K-živcem, granátem (spessartin + andradit) a apatitem.
Termín zavedl L. L. Fermor podle dolu Kodur (Vizagapatam, Indie).
komatiit: ultrabazická výlevná hornina s vysokým obsahem MgO (nad 9 %) a extrémně nízkým
obsahem alkálií a TiO2 a spinifexovým uspořádáním pyroxenů. Termín zavedli R. P. a M. J.
Viljoen (1969).
konglomerát (slepenec, conglomerate): hrubozrnná sedimentární hornina, tvořená oválnými či
poloostrohrannými úlomky (oblázky, valouny, balvany) v jemnozrnější základní hmotě
obsahující písek nebo jíl. Je to zpevněný štěrk. Dělí se podle složení valounů (křemenový,
granitový konglomerát) nebo podle jejich průměrně velikosti (konglomeráty blokové,
balvanové, hrubozrnné, středno- a drobnozrnné). Termín zavedl C. Lyell (1835).
kontaktolit: kontaktně přeměněná hornina. Termín zavedl F. Loevinson-Lessing (1925).
koprolit: fosilizovaný živočišný exkrement, zpravidla fosfátový.
korundit (korundolit): metamorfovaná hornina tvořená korundem. Vyskytuje se ve štítech, např. u
Bajkalského jezera na Sibiři. Termín M. E. Wodswartha (1893).
křemelina: viz diatomit.
křemenec (ortokvarcit): sedimentární hornina vzniklá silicifikací (prokřemeněním jílovitých či
vápnitých pískovců při diagenezi). Křemence budují skalecké i drabovské souvrství pražské
pánve i neogen u Loun, Mostu a Zlivi u Českých Budějovic.
55
křída (chalk): 1) jemnozrnný foraminiferový nebo řasový vápenec křídového stáří.
2) vápnitý sediment sladkovodních jezer (jezerní křída).
Termín zavedl C. Lyell odvozením z řeckého výrazu lime (vápno).
kvarcit (quartzite): Souborné označení pro horniny s dominantním podílem SiO2. Za kvarcity mohou
být v rámci definice považovány:
1) metamorfované horniny tvořené více než z 80 % křemenem (metakvarcit). Tzv. metakvarcity
jsou běžné ve všech metamorfovaných jednotkách Českého masívu (v moldanubiku,
Krušných horách, na Ještědu) v různých metamorfních stupních.
2) sedimentární horniny (quartarenite) tvořené jen křemenem, často zpevněné (ortokvarcit,
křemenec).
3) sekundární (druhotné) kvarcity: metasomatická hornina vznikající silicifikací kyselých
vyvřelin (zpravidla láv a tufů složená z křemene a minerálů aluminia (alunit, diaspor,
korund) nebo debazifikací, tj. odnosem železa, vápníku a alkálií z bazických hornin (podle
N. I. Nakovnika 1968).
kvarcolit: vyvřelá hornina tvořená z více než 90 % primárním křemenem (zpravidla s příměsí
alkalického živce).
kvarcporfyr (křemenový porfyr): afanitická vyvřelá hornina složení granitu s vyrostlicemi křemene a
alkalického živce (±slídy). Dříve se tak označovaly paleoryolity. Termín zavedl J. Durocher
(1845).
kukersit (hořlavá břidlice): bituminózní slinité břidlice ordovického stáří z Kukers v Estonsku.
Bituminózní složku tvoří převážně sinice. Termín zavedl M. D. Zalesský (1916).
lamprofyr (lamprophyre): skupinový název pro tmavé žilné vyvřelé horniny s výrostlicemi biotitu,
hornblendy nebo augitu v jemnozrnné základní hmotě, v níž je K-živec, plagioklas nebo
analcim. Složením jsou blízské syenitům (mineta s biotitem a diopsidem, vogezit
s hornblendou), dioritům (kersantit s biotitem a diopsidem a spessartit s hornblendou) nebo
gabrům (camptonit s augitem a monchiquit s augitem a sklem). Termín zavedl C. V. von
Gümbel (1874).
lapilli: úlomky lávy psefitové velikosti, tvořící nezpevněné pyroklastické uloženiny (tefru). Termín
zavedl C. Lyell (1835) odvozením z latinského výrazu lapillus (malý kámen).
larvikit (larvikite): syenit s Na-živci, oligoklasem a Ti-augitem, barkevikitem a lepidomelanem.
Charakteristická je modrá labradorescence živců. Termín zavedl W. C. Brogger (1890) podle
Larviku u Oslo.
laterit: hornina je součástí zvětrávacího profilu, často se zbytky staveb původní horniny, obohacená o
oxidy železa a aluminia při zvětrávání zejména bazických hornin v tropických a
subtropických oblastech i mírném klimatu. Výskyty lateritů u nás jsou známy u Kremže
v jižních Čechách nebo u Bojanovic na jižní Moravě. Název byl odvozen F. Buchananem
(1807) z latinského označení cihly (later).
latit (latite, trachyandezit): extruzivní ekvivalent monzonitu, s nímž má i shodné minerální složení
(sanidin, bazický plagioklas). Termín zavedl F. L. Ransome (1898) podle oblasti Latium
v Itálii. Obsahuje-li 5 – 20 % křemene, označuje se jako křemenný latit (quartz latite).
láva (lava): magma, které vyvřelo z vulkánu nebo pukliny na zemský povrch.
leptit (leptite): jemnozrnná metamorfovaná hornina (metamorfovaný tuf nebo efusivum) tvořená
hlavně živci a křemenem s příměsí mafických minerálů (slíd, hornblendy popř. granátu).
Výše metamorfovaný ekvivalent hälleflinty. Termín zavedl J. J. Sederholm (1897).
leptynit: ekvivalent granulitu metamorfovaný za podmínek amfibolitové facie. Minerály granulitové
facie má např. v důsledku nízkého obsahu vody. Běžné jsou v kutnohorském krystaliniku.
Ve starší francouzské literatuře byla pod pojmem leptynit chápána jemnozrnná hornina
tvořená živci, slídami a křemenem (např. aplit). Termín zavedl R. J. Hauy (1813).
leucitit: bazická vyvřelá hornina, tvořená hlavně leucitem a Ti-augitem (bez živců a křemene). Pokud
obsahuje olivín, označuje se jako olivinický leucitit. V ČR v Doupovských horách a Českém
středohoří (vrch Číčov). Termín zavedl H. von Rosenbusch (1877).
lherzolit: peridotit s ortopyroxeny (enstatit či bronzit) i klinopyroxeny (diopsid, Cr-diopsid, diallag) a
více než 50 % olivínu. Název byl odvozen podle Lac de Lherz v Pyrenejích. Termín zavedl
J. C. de Lamétherie (1875).
56
lignit: v angličtině synonymum hnědého uhlí, v Německu též fragmenty dřeva v hnědém uhlí, v ČR
nejméně prouhelněné hnědé uhlí. Lokality lignitu v ČR se nachází v Mydlovarech,
Čičenicích v jižních Čechách, Dubňanech nebo Kyjově na jižní Moravě.
limburgit: tmavá alkalická vyvřelá hornina tvořící plně a žíly. Obsahuje pyroxen a olivín v základní
hmotě hnědého skla. Živce chybí. Několik výskytů je limburgitu je známo z Českého
středohoří. Název podle lokality Limburg v Kaiserstuhlu v Německu odvodil H. von
Rosenbusch (1872).
limnokvarcit: pórovitá křemitá sladkovodní uloženina, tvořená amorfním křemenem (opálem). Vzniká
chemogenně v souvislosti se změnami chemismu při vulkanické aktivitě. Typickou lokalitou
jeho výskytu je např. Žiar nad Hronom na Slovensku. Termín odvodil F. Senft (1857).
liparit: viz ryolit.
listvenit: metasomaticky (listvenitizace) přeměněná ultrabazická hornina, tvořená směsí křemene,
dolomitu, magnetitu, mastku a limonitu. Z ruského výrazu list (plátek) její termín odvodil G.
Rose (1844).
luhit: lamprofyrová žilná hornina s výrostlicemi pyroxenu (Ti-augit) a s melilitem, kvarcitem,
biotitem, olivínem a nefelinem. Termín zavedl podle nálezů na lokalitě Luhov u Mimoně K.
H. Scheumann (1922).
lutit: souhrnný název pro sedimenty tvořené jílovými i písčitými částicemi. Z latinského výrazu lutum
(bahno) tento termín odvodil A. W. Grabau.
lydit (chert, novaculit, buližník, jasper): druh silicitu, kompaktní kryptokrystalická křemitá hornina
tmavé barvy, často s příměsí grafitu a jílu a se zbytky křemitých hub, spongií a radiolarií.
SiO2 je více než 90 %. Podle krajiny Lydie v Malé Asii termín zavedl Theophrastus již
v roce 320 př. n . l. a do soudobé odborné literatury až F. A. Reuss (1801).
magmatit: vyvřelina, eruptivum. Horniny, které vznikly utuhnutím magmatu.
magnezit:
1) hornina tvořená MgCO3 může vznikat:
- metasomatozou (krystalický magnezit), např. v Rakousku v Alpách nebo u Lučence na
Slovensku
- žilné útvary vyloužené v serpentinizovaných vyvřelinách s amorfním magnezitem, např.
v Řecku.
- jako evaporit vytvořený odpařením z vodného roztoku (Jelšava, Košice).
2) minerál uhličitan hořečnatý
malchit: jemnozrnná žilná hornina složení křemenového dioritu (od dioritového porfyritu se liší
nepřítomností porfyrických vyrostlic). Obsahuje plagioklas (andesin), hornblendu (±biotit,
křemen). Ojedinělý výskyt malchitu v ČR byl zjištěn u Zbořeného Kostelce na území
středočeského plutonu. Termín podle Malchen, Odenwald zavedl A. Ossan (1892).
manganolit: souhrnný název pro sedimentární horniny, tvořené hlavně minerály s manganem, zejména
oxidy, s jílovitou příměsí do 20 %. Patří k nim i recentní konkrece na mořském dně a
v severských jezerech. Vyskytuje se na Slovensku na lokalitách Kišovce a Švábovce u
Popradu. Termín zavedl M. E. Wadsworth (1893).
mangerit: metamorfované horniny složení syenitu, monzonitu až dioritu, přeměněné v granulitové
facii. Obsahují augit, hypersten, mesopertit, oligoklas až andesin, zčásti hornblendu a
akcesorické rudy. Podle lokality Manger u Bergenu v Norsku tento termín zavedl C. F.
Kolderup (1903).
marchit: pyroxenit tvořený diopsidem a enstatitem (Staré Město na severní Moravě). Termín zavedl F.
Kretschmer (1917) podle německého názvu řeky Moravy (March).
marienbergit: porfyrický vulkanit (fonolit) se sanidinem, andesinem a augitem (±hornblenda, biotit) a
natrolitem, popř. sodalitem v základní hmotě. Podle německého názvu Mariánské hory u
Ústí nad Labem tuto horninu poprvé popsal J. E. Hübsch (1904), zatímco termín zavedl
později A. Johannsen (1938).
mariupolit: albit-nefelinový syenit s egirinem, lepidomelanem, sodalitem nebo kankrinitem. Tento
termín zavedl J. Morozewitch (1902) podle Mariupolu u Azova na Ukrajině.
mastek (mastková břidlice, steatit, tuček, sapostone): souborný název pro horniny obsahující
minerál mastek, které na dotek navozují pocit mýdla a jsou snadno rýpatelné nožem.
57
mejmečit: výlevná (vzácně i žilná) ultrabazická hornina, tvořená vyrostlicemi olivínu v základní hmotě
tvořené augitem, magnetitem, serpentinem a chloritem. Hornina tvoří součást sibiřské
trapové formace. Její označení bylo odvozeno podle řeky Mejmeči na poloostrově Tajmyr.
melilitit: vyvřelá výlevná hornina tvořená hlavně melilitem s příměsí augitu a případně olivínu. Termín
zavedl C. T. Prior (1902).
melafyr: zastaralý název pro paleobazalty karbonského až triasového stáří.
melteigit: melanokratní člen urtit ijolitové série. Intruzivní alkalická hornina s méně než 35 % nefelinu
a Na-pyroxenu s příměsí biotitu a melaninu. Podle lokality Melteig v oblasti Fen v Norsku
její termín odvodil W. C. Brogger (1921).
merizmit: heterogenní hornina (chorizmit) tvořená nepravidelnými úlomky rul v granitickém
materiálu. Známou lokalitou výskytu merizmitů v ČR je „Granátová skála“ v Táboře.
Termín do literatury zavedli J. Huber (1942) a P. Niggli (1948).
metaamfibolit: amfibolit, který vznikl metasomatickými přeměnami. Termín zavedl F. Loevinson-
Lessing (1911).
metabazit: souborné označení pro metamorfované horniny vzniklé z bazických vyvřelin (bazaltů,
gaber, andezitů apod.). Patří k nim zelené a modré břidlice, prasinity, některé amfibolity a
eklogity. Termín zavedl J. J. Sederholm.
metaferolit: metamorfovaný ferolit. Ve slabě přeměněných sériích bývají hematitové, v silněji (v ČR u
Třebíče a Brtnice) spekularitové (viz itabirity), nebo magnetitové (Hrubý Jeseník). Také část
skarnů lze označit jako metaferolity.
metakonglomerát: metamorfovaná hornina vznikající přeměnou slepenců. Tmel je zcela
překrystalován, valouny bývají jen deformovány. Metakonglomeráty se vyskytují ve
fylitech, svorech i rulách. Jsou známy z Krušných hor, krkonošsko-jizerského krystalinika a
z moldanubika (Hluboká nad Vltavou, Pacov).
metakvarcit (kazachit): (1) druhotný kvarcit (viz též monokvarcit) (S. F. Maškovcev, 1937), (2)
metamorfovaný křemenec.
metamorfity (metamorfované horniny, přeměněné horniny, metamorphic rocks): souborné
označení pro všechny horniny, které byly změněny metamorfózou, tj. přizpůsobením
mateřské horniny, protolitu, změněným podmínkám teploty, tlaku a chemismu prostředí.
metasomatit (exchangit, replacit): hornina, jejíž složení je ovlivněno metasomatózou, tj.
metamorfózou spojenou se změnami složení přínosem a nebo odnosem látek. Termín zavedl
C. P. Berkey (1922).
miaskit: hlubinná vyvřelá hornina, nefelinický syenit, v níž převažuje K-živec nad plagioklasem
(oligoklas, andesin i albit) a z tmavých minerálů převládá biotit. Podle města Miask na Urale
termín zavedl G. Rose (1839).
migmatit (migmatite): metamorfované horniny (chorizmity) tvořené rulovou, příp. amfibolitovou
(restit) a granitovou (metatekt) složkou v různém texturním vztahu. Podle vztahu obou
složek se rozlišují stromatity (páskované), flebity (větvičkovité), merizmity (brekciovité),
ptygmatity (plasticky zvrásněné) a anatexity (stínovité). Velký rozsah mají v moldanubiku.
Nepoužívaná synonyma pro tyto horniny jsou miktit, miktosit, migmatitit. Používaný termín
odvodil J. J. Sedderholm (1907) z řeckého výrazu migma (směs).
mikalit: metamorfovaná hornina, tvořená z více než 80 % slídami. Příměsí bývá křemen. Přechází do
svoru a slídnaté břidlice.
mineta: původně starý hornický název pro oolitovou železnou rudu (ferolit) v Lorraine, nyní se tímto
výrazem rozumí lamprofyrová žilná hornina tvořená K-živcem, Na-živcem a biotitem. Může
obsahovat též olivín, diopsid či augit (kaskadit). Minety jsou hojné ve středočeském plutonu.
V tomto významu název zavedl P. L. Voltze (1828) snad podle údolí Minkete ve Vogézách.
modlibovit: lamprofyr tvořený olivínem, melilitem, lazuritem, slídou, nefelinem a kalcitem (odrůda
polzenitu bez monticellitu). Termín zavedl K. H. Scheumann (1922) podle obce Modlibohov
v severních Čechách.
monchiquit: porfyrická žilná hornina, lamprofyr s vyrostlicemi Ti-augitu a olivínu (±barkevikit, biotit)
v základní hmotě tvořené analcimem či sklem. V ČR se vyskytuje u Velkého Března u Ústí
nad Labem. Jižně od Děčína má i foidy. Podle Galdas de Monchique v Portugalsku termín
zavedl L. von Verveke (1880).
mondhaldeit: žilná hornina s vyrostlicemi hornblendy a augitu, bytownitu a leucitu ve sklovité
základní hmotě. Podle Mondhalde, Kaiserstuhl v Německu termín zavedl T. F. Graeff
(1900).
58
monzonit (monzonite): skupinový název pro hlubinné vyvřeliny, přechodné mezi syenitem a
dioritem. Tvoří je hlavně K-živec, plagioklas, pyroxeny (diopsid, augit) a biotit
(±hornblenda). Obsah SiO2 49 – 62 % přechází od olivinických monzonitů po křemenové
(quartz monzonite, adamellite). Podle hory Monzoni v Tyrolsku termín zavedl A.
Lapparent (1864).
moře kamenná: plošná akumulace balvanů či hranáčů na mírných svazích hor, vznikající rozpadem
skalních masívů při mrazovém zvětrávání nebo obnažením balvanů ze zvětralinových plášťů.
Výskyty kamenných moří jsou v ČR v Pošumaví na Mářském vrchu u Vimperka, na Čertově
stěně aj.
mramor (marble): souhrnné synonymum pro krystalický vápenec, dolomit, magnezit či siderit.
Mramory sestávají z rekrystalovaných karbonátů ve všech metamorfních stupních, vzájemně
se liší akcesorickými silikáty. Mramory nízkých metamorfních stupňů provází křemen,
tremolit, epidot (skupina Branné, moravikum), mramory středních metamorfních stupňů
provází fosterit, diopsid, flogopit a plagioklas (Raspenava, Nedvědice, Olešnice), zatímco
mramory vyšších metamorfních stupňů wollastonitem, flogopit, forsterit nebo diopsid
(Český Krumlov, Chýnov). Termín podle řeckého výrazu marmaros (jiskřivý) zavedl již
Theophrastus v roce 320 př. n. l.
Mramor dolomitický (dolomitic marble, magnesian marble) je takový mramor, který
obsahuje více než 90 % minerálního dolomitu, mramor kacitický (calcitic marble) má více
než 90 % kalcitu, mramor vápenatosilikátový (též erlan) je mramor obsahující vápenaté i
hořečnaté silikáty.
mugearit: olivínový andezit až bazalt s oligoklasem (±K-živec) a trachytovou stavbou. Termín zavedl
A. Harker (1904) podle Mugeary, ostrov Skye, Skotsko.
mylonit (mylonite): jemnozrnná kompaktní hornina, často s páskovanou stavbou, která vznikla
drcením (dynamometamorfózou) v poruchových zónách z hornin různého složení, např. u
Mladé Vožice a Přibyslavi z rul, u Kaplice z granitů. Termín odvodil C. Lapworth (1886)
z řeckého mylos (mlýn).
naxit: metamorfovaná hornina (alit) složená z flogopitu (60 %) a korundu (33 %) s příměsí plagioklasu
a turmalinu. Termín podle ostrova Naxos zavedl J. Papastamation (1939).
nebulit: viz anatexit.
nefelinit (nephelinite): vulkanická hornina bazického složení tvořená nefelinem a augitem (či
egirinaugitem) případně olivínem. Výskyty v ČR jsou popsány z Českého středohoří
(Střekov) a z Doupovských hor, olivínové nefelinity tvoří např. Lovoš, Klapý a Vinařickou
horu u Kladna. Termín zavedl F. A. Zirkel (1866).
nefrit: kompaktní hornina tvořená jemnou směsí jehličkovitých krystalů hornblendy a pyroxenů.
Termín odvodil z řeckého výrazu nephros (ledvina) A. G. Werner (1780).
niklesit: pyroxenit s diallagem, enstatitem adiopsidem. Podle německého názvu Raškova (Nikles) na
severní Moravě termín odvodil F. Kretschmer (1917).
norit (norite): hlubinná vyvřelá hornina tvořená z bazického plagioklasu a hypersténu
(±klinopyroxen). Typické výskyty z ČR jsou známy z lokalit Mohelno, Načetín či Ransko.
Termín byl odvozen podle Norska J. Ermarkem (1823).
oblázky (pebbles): hladké oválné kameny o velikosti od 4 do 60 mm.
obsidian: tmavé vulkanické sklo, složením odpovídající ryolitu (výjimečně bazičtější). Jeho výskyty
jsou známy např. z východního Slovenska nebo v dómech na Aljašce a Novém Mexiku
v USA. Termín zavedl již Theophrastus v roce 320 př. n. l.
odinit: žilná hornina, lamprofyr bazaltového složení s vyrostlicemi labradoritu a augitu v základní
hmotě tvořené tabulkovitými živci s hornblendou. Odinity jsou známy z lokality
Krankenstein v německém Odenwaldu. Název zavedl C. Chelius (1892) podle boha Odina.
ofiolit: (1) původně hornina tvořená serpentinem s příměsí diallagu a granátu (A. Brogniart 1813)
(2) asociace bazických hornin (pillow láv) s radiolarity a karbonáty, vznikající v mořském
prostředí, např. v proterozoiku barrandienu (G. Steinmann 1906).
(3) asociace pillow láv s podložními gabry a peridotity v oceánské litosféře (A. Coleman
1978).
59
oftalmit: heterogenní hornina (chorizmit) s čočkovitými agregáty minerálů obklopených jemnozrnnější
základní tkání. Patří k nim např. perlové ruly moldanubika. Z řeckého výrazu ophtalmos
(oko) termín odvodil P. Niggli (1948).
olivinit: (1) souhrnný název pro pro peridotity, obsahující 50 – 95 % olivinu (±pyroxen, ±hornblenda)
(H. Sjörgen, 1876).
(2) metamorfovaná hornina tvořená olivinem.
organolit: hornina organického původu, nejčastěji vznikající nahromaděním rostlinných zbytků (uhlí,
resin, bitumen) (F. Senft, 1857).
organodetritická hornina (bioclastic rock): hornina tvořená úlomky či rozbitými zbytky organizmů.
Viz též organolit.
ortoamfibolit: viz amfibolit.
ortobřidlice (ortoschist): břidlice vzniklá z vyvřelé horniny zpravidla v nízkých a středních
metamorfních stupních.
ortorula (orthogneiss): břidličnatá hornina vyšších metamorfních stupňů, která vznikla přeměnou
vyvřelin kyselých a intermediárních (např. ryolitů, granitů). Složení: křemen, biotit
(±muskovit nebo hornblenda), plagioklas (±K-živec). Patří k nim bítešská rula, část rul
kouřimských, mirotické a starosedelské, bechyňská rula a ortoruly Krušných hor. Termín
zavedl H. V. Rosenbusch (1891).
ortokvarcit: (1) klastická sedimentární hornina, zpevněný pískovec, tvořený křemenovými zrny
tmelenými křemenem; (2) metamorfovaný kvarcit (E. Weinschenk 1905).
osit: guano tvořené kostmi želv a jiných mořských živočichů. Z latinského výrazu os (kost) termín
odvodil J. Leidi (1880).
ouachitit: žilná nebo subvulkanická hornina, tvořená biotitem, augitem, magnetitem a apatitem
(±melanit, nefelin) v základní sklovité hmotě analcimového složení. Ojedinělé výskyty
ouachititu jsou známy např. v těšínitové formaci u Nového Jičína. Termín zavedl J. F. Kemp
(1891) podle řeky Ouachita v Arkansasu v USA.
ozokerit: pevný šedobílý, hnědý či černý bitumen voskového vzhledu (zemní vosk) vznikající oxidací
ropy. Termín zavedl E. G. Glocker (1833).
palit: souhrnný název mylonitizovaných granitoidů. Termín podle Pfahlu v Bavorském lese zavedl C.
Frentzel (1911).
pantellerit: alkalický ryolit s vyrostlicemi anortoklasu (je zastoupen více než 95 % ze živců) a
egirinaugitu a cossyritu (Na-pyroxeny převládají nad Na-amfiboly) v tmavé trachytické
základní hmotě. Podle ostrova Pantelleria jižně od Sicílie termín odvodil E. Foerster (1881).
paraamfibolit: viz amfibolit.
parabřidlice (paraschist): souhrnný název pro břidličnaté horniny, které vznikly přeměnou
sedimentů (např. fylit, svor, pararula).
pararula (paragneiss): rula vzniklá ze sedimentů (většinou jílovitých břidlic) metamorfózou vyšších
stupňů. Obsahuje křemen, K-živce i plagioklasy a biotit, popř. cordierit, sillimanit, granát
apod. Podle dalších minerálů se rozlišuje pararula svorová (s nízkým obsahem živců),
pararula grafitová, dvojslídná, amfibol-biotitová apod. Pararuly tvoří hlavní horniny
moldanubika. Termín zavedl H. von Rosenbusch (1891).
parakonglomerát: slepenec, v němž se nevytříděné valouny v základní tkáni navzájem nedotýkají.
pazourek (flint): viz silicit.
pegmatit (pegmatite): hrubozrnná žilná hornina většinou granitového složení, vyskytují se však i
syenitové, dioritové a gabrové pegmatity. Žíly jsou často zonální, charakteristické je grafické
prorůstání křemene a živců a obsah minerálů vzácných zemin (beryl, spodumen, lepidolit,
kolumbit, tantalit aj.). K nejznámějším lokalitám výskytu pegmatitů v ČR patří Písek, Dolní
Bory, Rožná, okolí Domažlic. Termín odvodil R. J. Haüy (1813) z řeckého výrazu pegma
(rámec, soustava).
pelagit: málo používané označení manganových konkrecí na mořském dně.
pelit (pelite, mudstone): sedimentární nezpevněná hornina (viz jíl), tvořená jílovými částicemi o
velikosti do 0,004 mm. Termín zavedl C. F. Naumann (1858). Pelity se dělí hlavně podle
složení:
kaolinitové jíly (přemístěný kaolin) v chebské pánvi, v budějovické a třeboňské pánvi, Šatov
u Znojma.
halloysitové jíly u Michalovců na Slovensku.
60
montmorillonitové jíly (přeplavený bentonit) z lokalit Braňany a Obrnice v Českém
středohoří.
illitové jíly v chebské pánvi.
pemza (pumice): světlé pěnovité vulkanické sklo, v němž póry tvoří často i větší část objemu. Složení
je většinou ryolitové, popř. ryodacitové či dacitové. Pemza má velmi nízký obsah vody.
Výskyt ve střední Evropě je znám např. z východního Slovenska (Zemplín).
penkatit: krystalický vápenec obsahující kalcit a brucit v množství odpovídajícím molekulárnímu
poměru (63 a 37 %). Vzniká kontaktní metamorfózou dolomitických vápenců a dolomitů.
Termín zavedl F. Roth (1851) podle hraběte J. Marzani-Pencati.
pěnivec (tufa, pěnovec, vápnitý sintr, jeskynní sintr, vápnitá pěna, travertin): vápnitá usazenina
vysrážená ze studených vod, zčásti krasových. Tvoří se v jeskyních nebo pod skalními
převisy v horách, kde je průměrná roční teplota kolem +5 °C a vlhko. Podle rostlinného
prostředí se rozlišují pěnovce řasové, játrovkové, listové, trávové, mechové apod. Lokality
výskytů travertinů v ČR jsou např. Svatý Jan pod Skalou a Kodská rokle. Termín K.
Absolona definovali V. Ložek a K. D. Jäger.
peridotit (peridotite): ultrabazická vyvřelá hornina, tvořená hlavně olivinem (90 %). Podle dalších
minerálů se rozlišují peridotity jen olivinické (Šumperk), pyroxenické (Nízké Tatry),
amfibolové (Kdyně, Poběžovice, Milín) a slídnaté (Prachatice). Termín odvodil P. L. A.
Cordier (1848) z franocuzského výrazu peridot pro olivín.
perlit: ryolitové sklo s drobně perličkovitou odlučností. Výskyt je znám např. z lokality Hliník
v Kremnickém a Štiavnickém pohoří. Termín zavedl F. S. Beudant (1822).
pikrit (picrite): ultrabazická, většinou žilná vyvřelá hornina bohatá olivínem (s příměsí Ti-augitu či
amfibolů), bez alkalických afinit (s těšínity v Beskydech, Loděnice u Prahy, Lugarská žíla ve
Skotsku). Termín zavedl G. Tschermak (1866) podle řeckého výrazu pikros (hořký).
písek (sand): nezpevněný sediment vznikající v různých prostředích, mořském, jezerním, říčním,
glaciofluviálním (i jako vátý, vulkanický apod.). Je tvořen klastickými částicemi o velikosti
0,0625 (tj. 1/16 mm) až 2 mm. Podle velikosti částic se dělí na velmi hrubý (1 – 2 mm),
hrubý (0,5 – 1 mm), střední (0,25 – 0,5 mm), jemný (0,125 – 0,25 mm) a velmi jemný.
Převládajícím minerálem je křemen (křemenový písek) s příměsemi, písek vápnitý, živcový,
lithický (tj. s úlomky hornin), černý (s těžkými minerály), glaukonitový, fosfátový. Termín
definoval C. K. Wentworth (1922).
pískovec (sandstone): zpevněná sedimentární hornina (písek), tvořená zrny od 0,0625 do 2 mm. Tmel
může být primární (jílovitý), nebo sekundární (karbonátový, křemitý, fosfátový apod.). Podle
složení se rozlišují křemenový pískovec (quartzarenite), arkózový pískovec (feldspathic
sandstone, subarkose) s obsahem živců nižším než arkóza (méně než 15 %), vápencový
pískovec (calcarenite) tvořený detritickými zrny kalcitu velikosti písku apod. Nejznámější
v ČR je hořický pískovec a další v české křídové pánvi (např. Prachovské či Adršpašské
skály). Termín zavedl C. Lyell (1833).
plagiaplit: leukokratní dioritový aplit. Termín zavedli L. Duparc a S. Jerchov (1902).
plauenit: syenit, obsahující 8 – 10 % křemene. Termín podle Plauenscher Grund u Drážďan odvodil A.
G. Werner (1788).
plutonit, plutonická hornina (plutonic rock): vyvřelá hornina, která vznikla utuhnutím magmatu pod
zemským povrchem. Termín zavedl T. Scheerer (1862) podle řeckého boha podsvětí Pluta.
plyn zemní: souhrnný termín pro všechny plyny unikající ze zemské kůry při vulkanické aktivitě,
z vrtů a důlních děl, při využívání geotermální energie i samostatně. Zemními plyny se
nejčastěji rozumí uvolňování oxidu uhličitého, dusíku, sirovodíku, vzácných plynů, hélia,
uhlovodíků, vodních par, methanu a bahenních plynů vznikajících při prouhelnění. Na území
ČR jsou úniky zemních plynů vesměs uhlovodíkového složení známy z jižní Moravy (Hluk)
a Ostravska (Horní Žukov).
polofylit: viz břidlice fylitová.
polzenit: žilný lamprofyr složený z olivínu a melilitu (±Mg-biotit, monticellit) bez pyroxenu. Dělí se
na vesecit s melilitem a modlibovit bez melilitu. Podle německého názvu řeky Ploučnice
termín zavedl K. H. Scheumann (1912).
popel: 1) hornina vznikající vyhořením uhelných slojí v přírodních podmínkách (spalovací
metamorfózou), např. na kontaktech vyvřelin (Medlovice u Kyjova).
2) vulkanický popel vznikající jako pyroklastická hornina tvořená drobnými částicemi
vulkanického skla a lávy i samostatnými krystaly o velikosti 0,0625 až 2 mm.
61
porcelanit: 1) kompaktní termálně metamorfovaná hornina, zpravidla jílovitá nebo slinitá břidlice
(obsahující křemen, živce, mullit, sillimanit, wollastonit, cordierit). Častý na kontaktech
bazaltů se sedimenty české křídové pánve (Čeřovka u Jíčína, Kunětická hora).
2) obecný název pro různé sedimenty (buližníky, silicifikované tufy apod.) vzhledem
připomínající porcelán. Též termálně přeměněné laterity a bauxity.
porfyr: 1) žilná hornina s výrostlicemi živců s převahou K-živce nad plagioklasy. Podle složení může
být rozlišován např. granitový, syenitový apod. Hojné výskyty porfyrů jsou známy
především ze středočeského plutonu (Benešovsko, Blatensko).
2) porfyr křemenový (F. Zirkel 1873) je zastaralý termín pro paleoryolit (Davle, Tatobity,
Opárno, křivoklátsko-rokycanské pásmo aj.).
porfyrit: žilná hornina porfyrické stavby. Podle složení bývá rozlišován např. granodioritový, dioritový
nebo gabrový porfyrit. Termín křemenový porfyrit (H. von Rosenbusch 1877) je již zastaralý
název pro paleovulkanit dacitového složení, paleodacit (Kozí hory, Nová Paka). Termín
porfyrit je znám už od antických dob.
porfyroid: metamorfovaná hornina přechodná mezi halleflintou a ortorulou. Hornina má ryolitové
složení. Obsahuje sericit, křemen a albit, bazičtější se nazývají porfyritoidy (Lukavice u
Chrudimi, Jeseníky, Nová Rabyně). Termín zavedl J. C. Delamétherie (1795).
poros: diageneticky zpevněný celistvý pramenit.
prach (silt): klastický sediment s úlomky o velikosti mezi jílem (1/265 mm) a jemnozrnným pískem
(1/16 mm). Často eolický nebo transportovaný ve vodní suspenzi. Prach vulkanický je
nezpevněná pyroklastická hornina s částicemi menšími než 1/16 mm.
prachovec, siltovec (siltstone): jemnozrnná zpevněná sedimentární hornina, obsahující převážně
částice velikosti prachu (zpevněný prach).
pramenit: sladkovodní vápenec (dříve travertin) vznikající usazováním z minerálních, často
temperovaných vod. Vytváří deskovité útvary uprostřed s vývěry vod, tzv. pramenitové
kupy. Termín definovali V. Ložek a K. D. Jäger.
prasinit: druh zelené břidlice, metamorfovaná hornina bazického složení, obsahující chlorit, minerály
epidotové skupiny a charakteristický Na-amfibol barroisit (±albit, kalcit). Výskyty prasinitů
jsou v Alpách, v ČR jsou známy z Jeseníků a železnobrodského komplexu. Termín zavedl E.
Kalkowski (1886) z řeckého výrazu prasinos (trávově zelený).
predazzit (periklasový mramor): kontaktně metamorfovaný dolomitový vápenec, obsahující kalcit a
periklas (většinou přeměněný na brucit). Termín zavedl G. P. A. Petzholdt (1843) podle
lokality Predazzo v Tyrolsku.
propylit: hydrotermálně přeměněný andezit, dacit apod. Živce jsou albitizovány, sericitizovány a
tmavé minerály nahrazeny uralitem, epidotem, chloritem a karbonáty. Termín zavedl F. von
Richthofen (1868) z řeckého výrazu propolos (služebník, který jde vpředu).
protogin: břidličnatý granit, tvořící masív Mont Blanc. Je tvořen ortoklasem, mikroklinem,
oligoklasem a křemenem s příměsí zelené slídy. Termín zavedl L. Jurine (1806).
protomylonit: soudržná brekcie složená z úlomků drcených hornin, v nichž je zachována stavba
původní horniny (viz též kakirit). Termín zavedl H. Backlund (1918).
psamit (psammite, arenit, pískovec): klastická zpevněná hornina o velikosti zrna 0,0625 až 2 mm.
Termín odvodil A. Brogniart (1807) z řeckého výrazu psammos (písek).
psefit (psephite, rudit, konglomerát, slepenec): hrubozrnná zpevněná klastická hornina tvořená
oválnými součástmi s průměrem nad 4 mm. Zrnitostí odpovídá štěrku. Termín odvodil A.
Brogniart (1813) z řeckého výrazu psephos (oblázek).
pseudotachylit: tmavý mylonit, v němž působením tlaku vzniklo sklo (melt mylonite). Zpravidla
vzniká jako produkt šokové metamorfózy. Termín zavedl F. Zirkel (1876).
ptygmatit (folded migmatite): odrůda migmatitu s extrémně plasticky provrásněnými žilkami
metatektu. Termín zavedl J. J. Sederholm (1907) podle řeckého výrazu ptygma (záhyb).
pyrolit: teoreticky vypočítaný materiál svrchního pláště (olivín a pyroxen) složením odpovídající
jednomu dílu průměrného bazaltu a dvěma dílům dunitu. Termín zavedli D. H. Green a A. E.
Ringwood (1956).
pyroklastika (pyroclastic rock, tuf, tefra, vulkanoklastika): úlomkovité vulkanické produkty
vznikající fragmentací lávy při erupci. Dělí se podle zrnitosti a podle složení.
pyroxenit (pyroxenite): (1) hlubinná vyvřelá hornina obsahující pyroxen (též pyroxenolit) nebo více
druhů pyroxenů, méně než 40 % olivinu; (2) metamorfovaná hornina granulitové faciem
tvořená pyroxenem.
62
Pyroxenity se rozlišují se rozlišují podle druhu pyroxenu, např. diosiditit (znám z ranského
masívu), augitit (v Českém středohoří) nebo enstatitit. Termín zavedl H. Coquand (1857).
raabsit (alkalická mineta): žilná vyvřelá hornina, tvořená mikroklinem, alkalickým amfibolem a
biotitem (±olivín, diopsid). Termín zavedl L. Waldmann (1935) podle města Raabs ve
Waldviertlu.
radiolarit: pevná křemitá hornina, druh silicitu, vzniklá lithifikací radiolarií. Je tvořena různými
modifikacemi SiO2. Výskyt radiolaritů na území Českého masívu je vázán na svrchní
proterozoikum barrandienu (tzv. buližníky), např. v Šárce v Praze, u Starého Plzence aj.
rapakivi: viz granit.
rašelina: organogenní sediment, který vzniká kvašením a hnitím organické vesměs rostlinné hmoty
pod vodou za nedostatku vzdušného kyslíku. Výskyty jsou v na území Českého masívu
známy z okolí Soběslavi, Třeboňské pánve, Šumavy nebo Krušných hor.
redwitzit: skupinový název lamprofyrových hornin variabilního složení (syenitové až dioritové) a
proměnlivé stavby se šlíry a čočkami biotitu. Údajně vznikají asimilací kontaktních rohovců
granitem. Podle Marktredwitz ve Fichtelgebirge termín zavedl K. Willman (1919).
regolit: 1) zbytková hornina vznikající zvětráváním matečných hornin na místě. Dělí se na klastické a
chemogenní.
2) regolit (měsíční): obecný název pro nezpevněné úlomkovité horniny z povrchu Měsíce a
planet. Termín zavedl G. P. Merrill (1897) z řečtiny (regos=pokrývka; lithos=kámen).
replacit: viz metasomatit.
resinit: souborný název pro pryskyřice vyskytující se v uhlí.
rezidua klastická: viz též regolit; sypké horniny vznikající in situ zvětrávánímn matečných hornin.
Podle velikosti částic se dělí na úlomkovitá, písková, štěrková a jílová.
rezidua chemogenní: viz též regolit; např. laterity.
rodingit: gabro a serpentizovaný peridotit metasomaticky přeměněné na hrubozrnný agregát diallagu a
grossularu (resp. hydrogrossularu). Termín zavedl P. Marschall (1911) podle řeky Roding na
Novém Zélandě.
rohovec: 1) kontaktní keralit, keratit (hornfels) je kompaktní metamorfovaná hornina
s granoblastickou stavbou, obsahující zpravidla křemen, živce a slídy a podle složení a
podmínek kontaktní metamorfózy cordierit, pyroxeny či amfiboly. Hojný na kontaktech
středočeského plutonu s jílovými břidlicemi pláště (Sedlčany, Říčany). Termín zavedl K.
von Leonhardt (1823).
2) sedimentární (hornstone) kompaktní, silicitová hornina se částicemi různého původu
(např. menilit, pazourek), nejčastěji chemogenní.
3) vápenatosilikátový (viz erlan).
rongstockit: alkalická hlubinná vyvřelá hornina. Obsahuje Na-plagioklas, příměs K-živce a foidů a
augit, hornblendu či biotit. Tvoří peň o průřezu 600 m2 u Roztok v centru Doupovských hor.
Termín zavedl J. E. Hibsch (1900) podle Roztok u Ústí nad Labem.
ropa (crude oil): není v pravém slova smyslu horninou, spíše součástí horniny. Je to směs přírodních
kapalných uhlovodíků a v nich rozpuštěných uhlovodíků pevných a plynných. Podle
převládajícího uhlovodíku se rozlišují ropy parafinické, naftenické (cykloparafinické) a
aromatické. Ve střední Evropě jsou výskyty naftenických ropných ložisek ve wienské pánvi
a aromatických u Měnína v karpatské předhlubni.
rudit (rudite): klastická sedimentární hornina tvořená úlomky hrubšími než písek, v české literatuře je
užívanější synonymum psefit.
rula (gneiss): metamorfovaná hornina, tvořená většinou křemenem, živci a slídami. Ortorula
(leukokratní rula) má tyto minerály v poměru odpovídajícím granitoidům, pararula
odpovídá jílovité břidlici. Ruly se dále dělí podle přídatných minerálů např. biotitová,
granátová, amfibol-biotitová, sillimanitová, cordieritová nebo pyroxenová. Pyroxene gneiss
je nepřesný název jak pro rulu obsahující diopsid (terminologicky nahrazuje erlan), tak i pro
rulu s hypersténem, odpovídající granulitové facii (trappgranulit, pyroxenový granulit).
Granulitová rula je leukokratní rula s minerály granulitu s příměsí slíd, přechodná hornina
mezi ortorulou a granulitem nebo zbřidličnatělý granulit (B. von Cotta 1862). Jiným
kritériem může být stavba (rula páskovaná, perlová, konglomerátová či rula stébelnatá
známá z Doubravčan).
63
V různých jazycích se označuje gneiss, gnějs či gneis, což jsou termíny českého původu
(hnízdo) používané krušnohorskými horníky ve středověku.
ryodacit: výlevný ekvivalent granodioritu. Je většinou porfyrický (křemen, plagioklas). Z tmavých
minerálů obsahuje biotit, často hornblendu nebo i pyroxeny. Je to přechodná hornina mezi
ryolitem a dacitem. Jeho výskyty jsou na východním Slovensku (Lesná, Vranov nad
Topľou). Termín zavedl A. N. Winchell (1913).
ryolit (rhyolite, liparit): efuzivní ekvivalent granitu, kdy křemen a alkalické živce (±biotit) jsou
v převaze nad plagioklasem. Může obsahovat i menší množství hornblendy či pyroxenů a
v základní hmotě sklo. Ryolit alkalický obsahuje hlavně alkalické živce, pyroxeny a
amfiboly. Výskyty ryolitů ve střední Evropě se nachází Kremnickém pohoří a Štiavnických
vrších (Bartošova Lehotka, Hliník) nebo ve Slánských vrších. Termín odvodil F. von
Richthofen (1860) podle řeckého výrazu rheo (téci).
rytmit: hornina tvořená pravidelně se střídajícími polohami odlišných hornin, např. drob a jílovitých
břidlic. Někdy bývá definována pouze jako druh chorizmitu.
sádrovec: druh evaporitu tvořený minerálem sádrovcem. V ČR se vyskytuje např. v Kateřinkách či
Kobeřicích u Opavy.
samozit: metamorfovaná hornina tvořená diopsidem a oxidy železa. Mívá pisolitickou stavbu a
složením odpovídá slabě přeměněnému bauxitu. Termín zavedl J. de Lapparent (1837) podle
ostrova Samos v Egejském moři.
sanidinit: (1) kontaktně metamorfované horniny složení syenitu. Tvoří např. bloky ve vulkanitech
Laacher See (C. W. Nose 1808); (2) intruzivní horniny tvořené hlavně sanidinem (A.
Johanssen 1937).
sapropelit: druh uhlí, tvořený sapropelem (produktem anaerobního rozkladu organizmů ve vodě).
Sapropelity se rozlišují podle geologického stáří recentní saprokol, terciérní saprodyl a
karbonský sapantrakon, nebo podle složení jako kenel, boghed a přechodné druhy. Termín
zavedl H. Potonié (1906).
saxonit: peridotit s enstatitem. Podle názvu Saska termín odvodil M. E. Wadsworth (1884).
sediment (usazenina, uloženina): materiál různého původu usazený po transportu vodou, vzduchem či
ledovcem (sedimentary rocks). Termín zavedl F. Boyle (1685) z latinského výrazu sedere
(usaditi se).
serpentinit (hadec): hornina tvořená hlavně minerály serpentinové skupiny (antigorit, chrysotil,
lizzardit). Vzniká zpravidla nízkoteplotními přeměnami peridotitu. Jsou ovšem známy i
sedimentární serpentinity (přeplavený materiál ultrabazik). Často obsahuje magnetit, reliktní
pyroxeny a granáty. Výskyty serpentinitů na území Českého masívu jsou Mohelno, Kutná
hora, Dolní Bory, Bernartice nebo Bečov. Termín zavedl A. von Humboldt (1823) podle
latinského výrazu serpens (had).
shonkinit (šonkinit, shonkinite): nefelinový syenit či monzonit, složený z augitu (kolem 50 %),
biotitu, ortoklasu, plagioklasu s příměsí olivínu, hornblendy, nefelínu a sodalitu. Obsahuje
více než 60 % tmavých minerálů. Název zavedli W. H. Weed a L. V. Pirson (1905) podle
názvu indiánského území Shonkin Sag v Montaně.
silexit: hornina tvořená žilným křemenem magmatického původu. Obsahuje zpravidla malé množství
K-živce, turmalínu, pyritu. Vzniká za vyšší teploty než žilný křemen hydrotermální a
neobsahuje pneumatolytické minerály. Nesprávně se tohoto termínu používá i k označení
rohovcových hlíz v karbonátech, vhodnější je silicit.
silicit (chert): běžně používaný termín pro geneticky různorodou skupinu sedimentárních hornin
tvořených SiO2:
1) hornina masívní, tvořená SiO2 v různých modifikacích vč. krystalického či amorfního, pokud
není klastického původu. Sem patří např. diatomity.
2) hornina tvořená modifikacemi křemene chemogenního původu, např. lydit, pazourek,
rohovec, křemitý sintr, geysirit, limnokvarcit, ftanit.
3) křemenové horniny biogenního původu: diatomit (křemelina, diatomová břidlice) např.
z Ledenic a Borovan, Hájku u Františkových Lázní, Kučlína, Bechlejovic, radiolarit
(Šternberk, Konice) a spongilit (česká křídová pánev: Zeměchy, Březová, Boskovice aj.).
4) křemité horniny nejasného původu: buližníky v proterozoiku barrandienu, menility
v karpatském flyšovém pásmu.
64
sintr (sinter): porézní silicit vysrážený z vody, tvořený kryptokrystalickými odrůdami SiO2 biogenně
nebo chemogenně v jeskyních i v půdách dříve též obdobná hornina vápnitá (vápnitý sintr,
travertin, pěnovec).
skarn: silikátová hornina, která vznikla zpravidla metasomatickými přeměnami karbonátů na kontaktu
hlubinných vyvřelin. Obsahuje Ca-silikáty (granáty, pyroxeny, hornblendu) spolu
s křemenem a karbonáty a často magnetit či ilmenit. Obdobné složení, ale odlišnou
geologickou pozici, mají i regionálně metamorfované sedimentární železné rudy, také
označované jako skarny. Tzv. reakční skarny vznikají látkovou výměnou na styku
karbonátových a silikátových hornin (taktity). Výskyty skarnů u nás jsou doloženy
u Přísečnic, Měděnce, Malešova, Vlastějovic, Věchnova, Rudy, Obřího dolu aj. Starý
švédský hornický název do odborné literatury zavedl V. M. Goldschmidt (1911).
sklo: podchlazený silikátový roztok, obsahující krystality. Termín do odborné literatury uvedl J. J.
Teal (1888). V přírodě se rozlišují:
1) sklo vulkanické granitového složení (černý obsidián chudý vodou, světlá pemza, smolek
bohatý vodou a perlit s kuličkovou odlučností) i bazického složení, tmavý i světlý
sideromelán (tachylit).
2) sklo thetomorfní či diaplektické vznikající extrémními tlaky při šokové metamorfóze např.
v impaktních kráterech (Nordlingen Ries).
3) křemenné sklo vznikající tavením zrn křemene v pískovcích buď na kontaktu s neogénními
vulkanity, nebo při úderu blesku (viz fulgurit).
slepenec: viz konglomerát.
skalina (fels): metamorfovaná hornina různého původu s všesměrnou stavbou (opak břidlice, schist).
Termín definoval B. Hejtman (1963).
skalní proudy: seskupení bloků odolnějších hornin, přemístěných soliflukcí od místa původních
sklaních výchozů. Přechází do skalních řek nebo skalních „ledovců“ (glaciers).
slín (marl): usazená nezpevněná hornina tvořená směsí jílu (25 – 75 %) a karbonátů (25 – 75 %),
většinou mořského původu. Hojné výskyty slínů jsou v karpatské předhlubni na Moravě.
slínovec: částečně zpevněný slín (zcela zpevněný je slinitá břidlice). Pro slínovce v České křídové
pánvi se zpravidla používá místního označení opuka.
smirek: metamorfovaná hornina tvořená korundem s příměsí magnetitu, křemene aj. (chloritoid,
diaspor, margarit), vznikající metamorfózou bauxitů. Výskyty smirku jsou v Turecku
(Izmir), Řecku (Naxos), na Urale (Marmarskoje) a v USA (Chester). Smirek představuje
starý název odvozený podle lokality Izmir (Smyrna).
smolek (retinit, stigmit): vulkanické sklo granitového složení, obsahující až 10 % vody. Typické
výskyty má v Německu (Míšeň) a na Slovensku (Hliník a Merník). Termín zavedl Schultze
(1759).
soli: evapority vznikající odpařením vody. Podle složení se rozlišují soli draselné a hořečnaté, tvořené
sylvinem, karnalitem, kieseritem či kainitem (Stassfurt v SRN, Elsasko) a soli sodné,
především sůl kamenná (minerál halit) např. v SR (Michalovce, Vranov, Prešov), mirabilit
(síran sodný, Glauberova sůl) v Utahu (Velké solné jezero) nebo natrit, nitronatrit,
termonatrit a trona (v tzv. chilském ledku).
sparit (sparite): vápenec obsahující kalcitické pojivo se zrnitostí hrubší než je mikrit.
spessartit: lamprofyr, žilná hornina dioritového složení (kyselý plagioklas, hornblenda, augit, popř.
olivín). Výskyty jsou ve středočeském plutonu (Říčany, Příbram) i plutonu jihočeském
(Dačice). Termín odvodil H. von Rosenbusch (1896) podle pohoří Spessart.
spilit (spilite): zelená bazická hornina vznikající spolupůsobením mořské vody na bazaltovou lávu při
podmořských výlevech. Plagioklas je nahrazen albitem (vzácně K-živcem) a tmavé minerály
směsí chloritu, karbonátů a epidotu. Typická je pillow struktura (polštářová). Spility se
vyskytují jako součást ofiolitového sledu oceánské kůry. Běžné jsou v proterozoiku
barrandienu (Blovice, Štěchovice). Termín zavedl A. Brogniart (1827).
spilozit: kontaktně metamorfovaná břidlice se skvrnami, tvořenými shluky albitu a chloritu. Vzniká
spolu s adinolou na kontaktech paleobazaltů. Termín zavedl Zincken (1841).
spongolit (spongiolit, spongilit): odrůda silexitu, křemitý sediment rohovcového vzhledu, tvořená
převážně jehlicemi hub. Termín definoval L. Cayeux (1929).
spongodiatomit: usazená hornina složená ze skeletu spongií (hub) a schránek diatomaceií. Druh
silexitu. Termín definoval L. Cayeux (1927).
65
spraš: eolický kontinentální sediment s převahou částic ve frakci 0,004 – 0,063 mm. Obsahuje zhruba
½ křemene a živce, karbonáty a jílové minerály. Vyloužením karbonátů vznikají konkrece,
tzv. cicváry. Velký rozsah spraší je na Moravě na hranici Českého masívu a karpatské
soustavy (Znojmo, Brno, Vyškov).
sparagmit: místní název pro prekambrické (jotnien) metamorfované horniny sedimentárního původu
(konglomeráty, pískovce, arkózy) ve Skandinávii. Termín zavedl J. Esmark (1820).
stiriolit: silicit vysrážený z vodních kapek horkých pramenů, rozstřikovaných kolem gejzírů. Tyto
silicity popsal a definoval Walter (1976) podle výskytů v Yellowstonském národním parku
v USA.
stromatit: chorizmit s páskovanou stavbou metamorfního původu (např. erlan-rulový stromatit u Týna
nad Vltavou) nebo se stavbou migmatitovou v moldanubiku Pošumaví. Termín zavedl P.
Niggli (1948).
suevit: sklovitá brekciovitá hornina, která vznikla z tufů působením tlaku a tavení při meteoritovém
impaktu v kráteru Riess v SRN. Termín zavedl podle germánského kmene Suevů A. Sauer
(1920).
svor (micacite, mica schist): regionálně metamorfovaná jílovitá břidlice, tvořená převážně křemenem
a slídami (muskovit, biotit) s malou příměsí živců a minerály středních metamorfních stupňů
(granátem, staurolitem, kyanitem, turmalinem). Obdobné horniny vznikají z rul retrográdní
metamorfózou. Výskyty svorů jsou známy z Klínovce, Domažlic, Kaplic a celého moravika
(Vranov nad Dyjí, moravská svorová zóna).
syenit (syenite): hlubinná vyvřelá hornina, tvořená K-živcem a plagioklasem (jehož je méně než 1/3
podílu živců) a hornblendou, příp. biotitem či pyroxenem. Křemene je méně než 5 %.
Výskyt: Tábor, Vodňany, Prachatice a Jihlava. Syenit nefelinický (nepheline syenite) je
hlubinná vyvřelina tvořená alkalickými živci, nefelinem a alkalickým amfibolem nebo
pyroxenem (Košťál u Lovošic). Syenit alkalický s převládajícím alkalickým živcem, typický
je erigin augit, křemen a plagioklad chybí. Lokality výskytů těchto syenitů jsou u Sofie,
Ditrau, Mariupol, na poloostrově Kola, ojediněle i ve středočeském plutonu (Milín). Syenity
s foidy ostatními sodalitový (Ústí nad Labem), leucitový (Monte Somma), kankrinitový
(Stockholm) nebo analcimový (Maine, Kazachstán). Název definoval a zavedl H. von
Rosenbusch (1907).
šošonit (shoshonite): odrůda kaliového olivínového trachybazaltu, tvořící nejčastěji žíly.
Charakteristický je porfyrický labradorit lemovaný ortoklasem a augitem. Může obsahovat
malé množství biotitu, křemene nebo olivínu. Podle řeky Shoshone v Yellowstonském
národním parku USA tento termín zavedl J. P. Iddings (1895).
štěrk: sypký sediment tvořený částicemi o průměru nad 2 mm (pokud obsahuje částice pouze do 10
mm, označuje se jako štěrčík). Podle složení se rozlišují štěrky monomiktní (částice jednoho
druhu), oligomiktní (částice dvou druhů) a polymiktní (částice více druhů). Podle původu se
rozlišují mořské, říční, jezerní, glacifluviální či antropogenní štěrky.
šungit (grafitit): hornina, tvořící polohy a čočky v prekambrických sedimentech, tvořená téměř
výhradně čistým uhlíkem v přechodné formě mezi amorfním uhlíkem a grafitem. Výskyty
této horniny jsou v okolí Šungy v Karelii. Termín grafitit zavedl W. Suzi (1893).
tachylyt (nesprávně tachylit): tmavé až opakní sklo bazaltového složení s krystality bazaltových
minerálů. Z řeckého výrazu tachys (náhlý) a lytos (tavený) termín odvodil A. Breitheupt
(1826).
taktit: souborný název pro kontaktně metamorfované karbonáty s metasomatickými proniky látek
z vyvřeliny. Patří k nim některé skarny a kontaktně metamorfovaný erlan. Na území ČR se
vyskytuje v mirovickém a sedlčansko-krásnohorském ostrově ve středočeském plutonu a
v okolí Horažďovic. Termín zavedl J. L. Hess (1919).
tannbuschit: melanokratní nefelinový bazalt, resp. melanokratní olivínový nefelinit. Termín zavedl J.
E. Hibsch (1898) podle německého názvu Jedlové u Benešova nad Ploučnicí.
tefra (pyroklastikum, tuf): souborný název pro nezpevněné pyroklastické horniny, vznikající ejekcí
vulkanického materiálu. Termín zavedl S. Thorarinsson (1953) podle řeckého výrazu tephra
(popel).
66
tefrit: alkalická výlevná vyvřelina, bezolivínový bazalt s foidy (může být nefelinový, analcimový či
leucitový) a Ca-plagioklasy. Výskyty jsou v Českém středohoří (leucitové tefrity), na
Kunětické hoře (nefelinový tefrit) nebo Ralsku (sodalitový tefrit).
tektonit (tectonite): hornina s velmi jemnozrnnou stavbou, která vznikla během tektonických procesů
přeměnami hornin různého složení.
těšínit (teschenit): alkaliemi bohaté gabro, obsahující augit či egirin-augit, Na-amfiboly (barkevikit),
někdy biotit či olivín a Ca-plagioklas, analcim nebo i nefelin. Výskyty těšínitů jsou mezi
Českým Těšínem a Novým Jíčínem, ojediněle v okolí Karlštejna. Termín zavedl L.
Hohenegger (1861) podle Těšína ve Slezsku.
theralit: středně zrnitá alkalická hlubinná vyvřelina s převahou tmavých minerálů (Ti-augit, Naamfibol,
biotit, olivín) nad bazickým plagioklasem a nefelinem. Výskyty theralitů jsou
známy z Montany, Skotska, Odenwaldu, ve šmouhách esexitu Doupovských hor. Termín
odvodil H. von Rosenbusch (1887) podle řeckého města Théry.
tholeiit (tholeiite): druh bazaltu, obsahující plagioklas, augit a ortopyroxen (±olivín). Vyskytuje se na
středooceánských hřbetech i v kontinentálních riftech. Termín zavedl J. Steininger (1840)
podle Tholei v oblasti Nahe v Německu.
thuresit: žilný alkalický syenit s mikroklinem (cca 70 %) a Na-amfibolem, hornblendou s jádry
tvořenými augitem a příměsí albitu a křemene. Výskyty thuresitů jsou v údolí Dyje severně
od Raabs. Termín zavedl L. Waldmann (1935) podle Thures ve Waldviertlu.
till: netříděné ledovcové usazeniny s opracovaným detritem (ledovcové souvky) v jílové hmotě. Jako
tilly jsou obecně označovány všechny morénové sedimenty bez rozdílu zrnitostního složení.
Termín byl odvozen podle skotského lidového názvu, odborně jej definoval J. Williams
(1789).
tillit: zpevněný till. Na území ČR se vyskytl např. ve svrchním proterozoiku Železných hor. Termín
zavedl A. Penck (1906).
tinguait: středně zrnitá alkalická žilná hornina, tvořená alkalickým živcem, nefelinem (příp. dalšími
sodnými foidy) a egirinem nebo egirinaugitem (±biotit). Složením odpovídá nefelinovému
syenitu. V ČR se vyskytuje především v Českém středohoří (žilný doprovod esexitu u
Roztok nad Labem). Termín zavedl podle Sierra de Tingue u Rio de Janeiro v Brazilii H.
von Rosenbusch (1887).
titanolit: alkalický pyroxenit s titanitem a magnetitem. V ČR se vyskytl ve staroměstském pásmu u
Bušína. Termín zavedl F. Kretchmer (1917).
tonalit (tonalite): hlubinná vyvřelá hornina, obsahující hornblendu anebo biotit, andezin a příměs
křemene (křemenový diorit). Hojný je ve středočeském plutonu (Benešovsko). Podle Monte
Tonale v severní Itálii termín zavedl G. Roth (1864).
topazovec: hornina tvořená převážně topazem. Vzniká metasomatickými účinky zbytkových roztoků
granitového magmatu za přínosu fluoru (lokalita Cínovec).
trachyandezit (latit): efuzivní hornina, přechodného složení mezi trachytem a andezitem. Obsahuje
vyrostlice andezinu (±ortoklasu) v základní hmotě s Fe-Mg silikáty, plagioklasem a
ortoklasem. V Českém středohoří se vyskytuje na lokalitách nedaleko Ústí nad Labem
(Libov) a Tepelské vrchovině. Termín zavedl A. Michel-Lévy (1894) z řeckého trachos
(hrbolatý).
trachybazalt: alkalický bazalt obsahující Ca-plagioklasy s příměsí K-živce nefelinu nebo noseanu.
Termín zavedl E. Bořický (1874).
trachyt (trachyte): výlevná hornina s alkalickými živci (sanidin, anortoklas), biotitem, augitem či
diopsidem (±Na-plagioklas, Fe-olivín). Trachyt alkalický obsahuje tmavé minerály
egirinaugit, egirin nebo riebeckit. Některé trachyty obsahují foidy: sodalit (Milešovka,
Kletečná, Velký a Malý Bezděz), natrolit (viz marienbergit) nebo leucit (Loučná v Krušných
horách). Originální lokalita jeho výskytu je Drachenfls v povodí Rýna, v ČR se vyskytuje na
Špičáku u Teplé a u Valkeřic. Termín zavedl podle řeckého výrazu trachos (hrbolatý) A.
Brogniert (1813).
trapgranulit: pyroxenový granulit (A. Stelzer 1871).
tras: světlé tufy trachytového složení, tvořené úlomky pemzy. Vyskytují se v Eifelu.
travertin (travertine): světlá vápnitá usazenina kolem horkých pramenů, vznikající rychlým
vysrážením z vody, z části i biochemického původu. Leštitelná odrůda se označuje jako
onyxový mramor. Ve střední Evropě se vyskytuje např. na Slovensku (Vyšné Ružbachy,
Vrútky).
67
troktolit (pstruhovec, Forellenstein): gabro s Ca- plagioklasem a olivínem (±pyroxen). Výskyty
troktolitů jsou v ČR v ranském masívu, v Polsku u Nowa Ruda. Termín zavedl A. van
Lassaux (1875) z řeckého troktos (pstruh).
trondhjemit (tronhjemite, leukotonalit): odrůda tonalitu s nízkým obsahem tmavých minerálů a vyšším
obsahem křemene. V ČR se vyskytuje v okolí Požár ve středočeském plutonu jako valouny
v dobříšských slepencích. Termín zavedl V. M. Goldschmidt (1916) podle města Trondhjem
v Norsku.
tuf (tuff): kompaktní zpevněná pyroklastická hornina, tvořená úlomky vulkanického materiálu o
průměru menším než 64 mm. Podle velikosti částic se dělí na aglomerátové, lapillové,
pískové, popelové a prachové (siltové). Tuf lithický (lithic tuff) je tvořen převážně
horninovými úlomky.
tufit (tuffite): souhrnný název pro horniny, tvořené směsí pyroklastického a detritického materiálu.
Dělí se podle velikosti částic podobně jako tuf.
turmalit (tourmalite, turmalinit): žilná hornina tvořená turmalinem a křemenem. V ČR se vyskytuje
zejména v jižní části středočeského plutonu (Putim, Písecko, Sepekov). Termín zavedl A.
Daubrée (1841).
uhlí: kaustobiolit vznikající ze zbytků rostlin procesy prouhelnění (biochemické, geochemické a
fyzikální změny). Uhlí černé vznikalo v karbonu a permu (podstatně méně v mezozoiku)
z výtrusných rostlin (přesliček a plavuní). Má vysoký stupeň prouhelnění. Uhlí hnědé
vznikalo z rostlin krytosemenných (obsahuje lignin ze dřeva jehličnatých stromů). Uhlí
kanelové je sapropelové uhlí, obsahující spóry.
ultramylonit (puré parfairte): mylonit, v němž byly stavby původních hornin účinky tlaku zcela
přepracovány za vzniku téměř afanitické homogenní horniny s náznaky pouze paralelní
stavby (Přibyslav, Mladá Vožice). Termín zavedl R. Staub (1915).
urtit (urtite): vyvřelá hornina s více než 70 % nefelinu a příměsí egirinaugitu a apatitu, živce zcela
chybí. Podle Lujavr Urt na poloostrově Kola tento termín zavedl W. Ramssay (1894).
vápenec (limestone): velmi rozšířená sedimentární hornina, jejíž hlavní složkou je kalcit (méně
aragonit). Dělí se podle příměsí (jílovité, písčité, křemité, dolomitické – magnesian
limestone, dolomitic limestone), podle struktur (mikritové, organodetritické, organogenní,
lithografické – lithographic limestone) i podle geneze na sladkovodní (jezerní křída) a
mořské, chemogenní, biochemické i organogenní. Organogenní jsou zoo- i fytogenní
(numulitové, lumachelové, korálové, globigerinové=křída). V ČR výskyty vápenců jsou
zejména v devonu pražské pánve, Moravského, Mladečského a Hranického krasu a
Štramberka.
Vápenec krystalický je metamorfovaná karbonátová hornina (viz mramor), vápenec
rekrystalovaný je překrystalován při zpevnění (diagenezi).
variolit: hornina bazaltového nebo andezitového složení se sférolitovými, živcovými a pyroxenovými
mikrolitovými agregáty, variolami, v mikrokrystalické matrix. Variolity jsou některé spility
barrandienu (Kamenec, Koterov, Zbečno, Zločice).
vesuvit: leucitový tefrit s převahou leucitu nad plagioklasem. Podle Vesuvu tento termín zavedl A.
Lacroix (1917).
vesecit: lamprofyr tvořený olivínem, monticellitem, melilitem a lazuritem v základní hmotě složené
z monticellitu, flogopitu a nefelinu. Podle obce Vesce u Světlé pod Ještědem tento termín
zavedl K. H. Scheumann (1922).
vogezit: lamprofyrová žilná hornina syenitového složení. Obsahuje ortoklas a hornblendu (±plagioklas,
pyroxen) (Úročnice u Benešova ve středočeském plutonu). Termín zavedl H. von
Rosenbusch (1887) podle pohoří Vogézy.
vřídlovec: usazená chemogenní hornina složená z aragonitu. Vysrážela se z teplých (nad 30 °C)
pramenů (Karlovy Vary), při nižších teplotách mohl vznikat pouze pěnovec (travertin).
vulkanoklastika (sopečné vyvrženiny): souborné označení pro nesouvislé sopečné produkty
transportované atmosférou. Podle velikosti částic se dělí na vulkanické bloky a balvany,
kameny a bomby, lapilli, vulkanický písek, popel a jemný popel (silt).
vyvřeliny, vyvřelé horniny (eruptivní, magmatické): vznikají krystalizací magmatu (přirozené
silikátové taveniny). Dělí se na hlubinné, utuhlé pod zemským povrchem a extruzivní,
68
jejichž magma tuhlo na povrchu po výlevu. Intruzivní se dále dělí na abysální (hlubinné,
plutonické) a hypabysální žilné a mělce podpovrchové.
websterit: pyroxenit s hypersténem a diopsidem či diallagem (±olivín). Podle lokality Webster
v Severní Karolíně termín zavedl G. H. Williams (1890).
weigelit: ultrabazická intruzivní hornina, tvořená hornblendou, enstatitem a olivínem. termín zavedl F.
Kretschmer (1917) podle vrchu Weigelsberg (dnes Skřivánčí vrch) u Habartic jihojihovýchodně
od Starého Města.
wehrlit: skupinový název pro ultrabazické horniny obsahujcí diallag a olivín. Výskyty wehrlitů jsou
z ČR známy z lokalit Hvožďany, Zábřeh, Ransko. Termín zavedl F. von Kobell (1838) podle
chemika Wehrleho.
wesselit: ultrabazická alkalická žilná hornina složená z barkevikitu, Ti-augitu, haünu, nefelinu a
analcimu (±olivín). Termín zavedl K. H. Scheumann (1922) podle Veselí nad Pl. v severních
Čechách (Wesseln).
yosemitit: leukokrátní granit, termín zavedl P. Niggli (1923) podle údolí Yosemite v Kalifornii v USA.
zelenokámen (greenstone): metamorfovaná bazická hornina (metabazit) s epidotem, chloritem a
hornblendou (A. G. Werner 1787). Termín se dnes užívá jen pro označení prekambrických
formací s převážně bazickými vyvřelinami (zelenokamenové pásy).
zobtenit: odrůda přeměněného gabra (metabazit) s oky diallagu obklopenými uralitem v zrnité hmotě
tvořené epidotem a saussuritizovaným plagioklasem. Termín zavedl L. von Busch podle
lokality Zobtenberg ve Slezsku.
znělec: viz fonolit.
železivec (ironstone): sedimentární hornina, tvořená převážně minerály železa s příměsí jílu.
žula: viz granit.