REGIONÁLNÍ GEOLOGIE ČR

Geologická stavba zemské kůry je velmi pestrá. Dlouhodobým studiem se však na mnoha místech podařilo objasnit složitý vývoj území a odvodit určité zákonitosti.

Regionální geologie je vědní obor, který využívá komplexního studia zemské kůry k jejímu členění do určitých územních jednotek, uvnitř kterých má horninové prostředí stejný či podobný vývoj (způsob vzniku a jeho další utváření). Pro každou jednotku je pak charakteristický určitý soubor hornin, stratigrafické zařazení, tektonika, hydrogeologické podmínky a geomorfologie. Výsledkem regionálně geologického výzkumu je mapa, rozčleňující určité území do geologických jednotek a textová dokumentace, popisující studované území.

Regionální geologie není univerzální geologickou disciplinou, která by byla nadřazena ostatním geologickým oborům, ale shromažďuje a využívá poznatky dílčích oborů jako je mineralogie, petrografie, všeobecná geologie, historická a stratigrafická geologie, paleontologie, geofyzika, geochemie, strukturní geologie, geotektonika ke geologické charakteristice určitého území.

Česká republika patří k zemím, které mají nejlépe prozkoumánu a zdokumentovánu geologickou stavbu svého území. Je to dáno tím, že území našeho státu bylo od nejstarších historických období osídleno národy, které dokázaly využívat nerostného bohatství, a tím shromažďovaly poznatky o jeho geologické stavbě. Keltové již před naším letopočtem těžili v Čechách zlato. Ve středověku byly České země světově proslulé především těžbou stříbra (Jáchymov, Kutná Hora, Jihlava a Příbram) a částečně i zlata (Jeseníky). V novověku pak rozvoj geologie a hornictví pokračoval rozmachem těžby uhlí (Ostravsko, Kladensko, Rosice a Oslavany) a zvláště pak obrovským rozvojem těžby uranových rud (Jáchymov, Příbram, Dolní Rožínka, Česká Lípa).

Geologické jednotky České republiky

Na území České republiky zasahují dvě základní geologické jednotky, které jsou nedílnou součástí daleko větších geologických struktur, tvořících základ geologické stavby Evropy. Jsou to:

• Český masív
• Západní Karpaty

Český masív náleží k té části Evropy, která byla formována kadomskou orogenezí (hlavní fáze před 660-550 mil. let) a výrazně přetvořena variskou orogenezí (hlavní fáze před 400-330 mil. let viz. tab. 1).

Západní Karpaty jsou součástí pásemného pohoří, které vzniklo alpínskou orogenezí (hlavní fáze vrásnění před 65-30 mil. let). V průběhu této poslední orogeneze byla vytvořena nejvyšší pásemná pohoří na naší planetě (Pyreneje, Alpy, Karpaty, Himálaj, Skalisté hory, Andy).

Z uvedeného vyplývá, že obě geologické jednotky prošly zcela odlišným vývojem, a proto se jejich stavba velmi výrazně liší. Český masív má blokovou stavbu (území je rozděleno hlubinnými zlomy, tzv. lineamenty na dílčí části - oblasti). Západní Karpaty mají stavbu příkrovovou, kterou lze obrazně přirovnat k "obrovské příbojové vlně" s vrstevnatou stavbou tvořenou sedimenty, v níž jsou zamíchány velké bloky vyvřelých (např. Vysoké Tatry), přeměněných (např. část Nízkých Tater) a sedimentárních hornin (Pavlovské vrchy).

Český masív

Obr. 38 Pozice Českého masívu (silně lemován) v rámci geologických struktur Evropy.

Představuje hrásťovou strukturu variského orogenu ovlivněnou alpínskou orogenezí. Na severu je Český masív omezen řadou hlubinných zlomů vůči fenosarmatské platformě (stabilní území severní a východní Evropy budované velmi starými horninami). Nejvýraznější zlomovou linií je v této oblasti oderský lineament. Na západě pokračuje Český masív hluboce do Německa a noří se pod druhohorní sedimenty. Na jihozápadě je tektonicky omezen systémem franských zlomů. Na jihu se noří pod Alpy a na východě pod Karpaty. Jeho omezení pod oběma pohořími jsou odhadována a jejich přesná pozice není známa (obr. 38, 39).

Bloková stavba Českého masívu je výsledkem zlomové tektoniky kadomského, hercynského a alpínského cyklu. Hlubinné zlomy rozdělující Český masív nemusí být stejně staré a nemají pravděpodobně stejný hlubinný dosah (obr. 40). Význam jednotlivých zlomů se v různých orogenezích lišil. Např. během neoidní (tj. alpínské) fáze měl velký význam podkrušnohorský (litoměřický) zlom, na němž vystoupily k povrchu neovulkanity v severních Čechách.

Analýza historicko-geologického vývoje Českého masívu vychází z následujících faktů:

• nálezů zkamenělin v horninách, u kterých přesně známe jejich stáří
• • objevení a popsání diskordancí mezi jednotkami
  • geochronologických dat
    
    

Obr. 39 Hranice Českého masívu pod Západními Karpatami (silná plná čára).

Obr. 40 Bloková stavba Českého masívu. Oblasti: 1 - moravsko-slezská, 2 - krušnohorská, 3 - lugická, 4 - středočeská, 5 - hlinská zóna, 6 - kutnohorsko-svratecká, 7 - moldanubická.

Nejstarší, známé horniny náleží do svrchního proterozoika. Jsou to sedimentární a vulkanické horniny ve středočeské oblasti. Nevyjasněné zůstává stáří metamorfovaných hornin v oblasti moldanubika. Metamorfóza zde zničila fosilie původních sedimentárních hornin. Rovněž radiometrická datování, opírající se o poměr jednotlivých izotopů některých prvků (určení stáří na základě poločasu rozpadu) jsou ovlivněna metamorfními procesy, které jako by "omladily" horniny. Proto se dá předpokládat, že některé původní sedimentární horniny v oblasti dnešního moldanubika mohly být proterozoické či starší.

V období paleozoika formovaly území Českého masívu dvě orogeneze, někdy také označované jako geotektonické cykly:

• kadomský

v podstatě vytvořil původní stavbu Českého masívu, dnes jsou produkty kadomské orogeneze (obr. 41) zachovány v moravsko-slezské (např. brněnský masív) a lugické oblasti (lužický pluton)

• variský (někdy označovaný jako hercynský)

výrazně přetvořil především centrum Českého masívu - spojen s metamorfními pochody v celé oblasti a vznikem velkých těles vyvřelých hlubinných hornin, např. centrální masív moldanubika a středočeský pluton (obr. 42).

Poslední orogeneze (alpínská) Český masív jen ovlivnila, ale nepřetvořila. Způsobila tektonické pohyby bloků podél hlubinných zlomů, které se označují jako saxonská tektonika.

Vývoj Českého masívu je dělen na dvě etapy:

• předplatformní, tzn. do úplného skončení variského geotektonického cyklu (konec prvohor). K předplatformním krystalinickým jednotkám a zvrásněnému paleozoiku se řadí:
• • moldanubická oblast
  • kutnohorsko-svratecká oblast
  • středočeská oblast
  • krušnohorská oblast
  • lugická oblast
  • moravsko-slezská oblast

Zvláštní postavení mají sedimenty limnického permokarbonu, které tvoří přechod mezi předplatformním a platformním vývojem Českého masívu (v počátcích jejich sedimentace ještě doznívaly poslední pohyby patřící do variského geotektonického cyklu).

• platformní - celá oblast je stabilní a postupně ji překrývají pouze další komplexy sedimentárních hornin. K platformním jednotkám patří:
• • jura
  • křída
  • terciér
  • kvartér

Předplatformní jednotky

Moldanubická oblast

Je jednotkou tvořenou převážně silně metamorfovanými krystalinickými komplexy proniknutými tělesy variských granitoidních hornin.

Vysvětlivky:

1 až 3 - granitoidy 4 - gabra 5 - oblasti s kladnou tíhovou anomálií 6 - hranice karpatské předhlubně

Popis vybraných masívů kadomských magmatitů 1 až 9 - bazická tělesa 4 - kdyňský masív 6 - ranský masív 10 - bazické horniny mariánskolázeňského komplexu 16 - lužický pluton 22 - brněnský masív 23 - dyjský masív


Obr. 41 Kadomské hlubinné magmatity v Českém masívu.

Vysvětlivky:

1 až 3 - granitoidy 4, 5 - dioritoidy 6 - syenity 7 - oblasti se zápornou tíhovou anomálií 8 - okraj karpatské předhlubně

Názvy vybraných těles:

2 - karlovarský pluton 10 -. středočeský pluton 11 - centrální masív moldanubika 12 - jihlavský masív 13 - třebíčský masív 14 - železnohorský masív 15 - krkonošsko-jizerský pluton 16 - žulovský masív



Obr. 42 Variské hlubinné magmatity v Českém masívu.

Geografické vymezení moldanubika je zřetelně patrné z obr. 43. Styk moldanubické oblasti s okolními jednotkami je převážně tektonický. Vůči středočeské oblasti je moldanubikum omezeno středočeským hlubinným zlomem se směrem JZ-SV (přibližně od Klatov k Říčanům), podél kterého pronikl k povrchu středočeský pluton. Na jihozápadě je moldanubikum omezeno vůči středočeské oblasti západočeským zlomovým pásmem s českým křemenným valem, mariánskolázeňským a tachovským zlomem. Na severu a severovýchodě se moldanubikum stýká s kutnohorsko-svrateckým krystalinikem. V západní části je hranice vedena na styku monotónní skupiny hornin moldanubika s horninami kutnohorského krystalinika. Ve východní části je hranicí zlomové pásmo při jihozápadní straně svrateckého krystalinika. Východní hranicí moldanubika je tzv. moldanubické nasunutí. Podle této plochy je moldanubikum nasunuto na horniny moravika. Jižní hranice moldanubika, která je zároveň hranicí celého Českého masívu omezuje variský orogen vůči alpínskému. Její přesná poloha však není známa, poněvadž horniny moldanubika jsou zde překryty terciérními sedimenty alpské předhlubně.

Moldanubikum s dělí na dílčí jednotky se samostatnými názvy, z nichž na Moravu zasahují moravské a strážecké moldanubikum, oddělené od sebe trojúhelníkovým třebíčským masívem, tvořeným plutonickými bezkřemennými horninami - syenity

Obr. 43 Moldanubická oblast. 1 - platformní pokryv, 2 - oblasti: středočeská, kutnohorsko-svratecká, moravsko-slezská, 3 - masívy magmatitů, 4 až 6 - jednotvárná skupina, 7 až 9 - pestrá skupina, 10 - granulity, 11 - nejvýznamnější zlomy, M₁ až M₆ - dílčí jednotky moldanubika.

• Metamorfované horniny moldanubika se dělí do dvou skupin:
• jednotvárná (monotónní) skupina
• pestrá skupina

Obě skupiny se od sebe liší charakterem původních sedimentárních hornin, ze kterých vznikly. Metamorfované horniny jednotvárné skupiny vznikly z hlubokomořských sedimentů, převážně pelitické a psamitické textury, které nebyly petrograficky příliš rozdílné. Metamorfity pestré skupiny vznikly z pestrých sedimentárních a vulkanických hornin, které nasvědčují mělkovodnímu charakteru původní sedimentace. Intenzita metamorfózy u obou skupin byla velmi vysoká.

Horniny jednotvárné skupiny jsou především různé typy pararul. Biotit-muskovitové, biotitové, sillimanit-biotitové a někdy cordierit-biotitové. V některých oblastech moldanubika jsou pararuly silně migmatitizovány.

Pestrá skupina je také tvořena hlavně pararulami, podobnými s pararulami v jednotvárné skupině, doplněná pestrými vložkami dalších typů metamorfovaných hornin. Jsou to především metakvarcity, grafitové metakvarcity, grafitové ruly, vápenato-silikátové horniny (erlany a skarny), krystalické vápence (mramory), amfibolity a granulity.

Především na oblasti pestré skupiny jsou vázána také tělesa serpentinitů, eklogitů a ortorul.

Horniny pestré skupiny se v moldanubiku vyskytují ve třech pruzích:

• západní pruh - podél jv. okraje středočeského plutonu
• střední pruh - od Passau, přes Český Krumlov do oblasti v. od Pelhřimova
• východní pruh - je nejširší a táhne se od Krems v Rakousku přes Moravské Budějovice, Žďár n. Sázavou, Havlíčkův Brod do oblasti strážeckého moldanubika

Stratigrafickým zařazením jsou metamorfované horniny moldanubika prekambrické.

• Tělesa hlubinných magmatických hornin vystoupila k povrchu v rámci variské orogeneze podél hlubinných zlomů.

Jedná se především o:

• centrální masív moldanubika (petrograficky méně pestrý, tvořený převážně granitoidy)
• středočeský pluton (petrograficky pestřejší, tvořený převážně granitoidy doplněnými menšími tělesy neutrálních a bazických hlubinných vyvřelých hornin dioritů a gabra).

V obou oblastech je široce rozvinutá kamenická výroba využívající kvalitní horniny, těžitelné i ve velkých blocích (např. žulový monolit na Pražském Hradě).

Kutnohorsko-svratecká oblast

Vystupuje v severním lemu moldanubické oblasti od kouřimského zlomu při okraji blanické brázdy a pokračuje k východu až k moravsko-slezskému zlomovému pásmu mezi Tišnovem a Vírem na řece Svratce (obr. 44). Jižní hranice vůči moldanubiku byla zmiňována v popisu moldanubika. Severní omezení vůči středočeské oblasti je litologické (na základě změny hornin). Ruly kutnohorského krystalinika se liší od rul tzv. podhořanského krystalinika, které je součástí středočeské oblasti.

Metamorfóza hornin kutnohorsko-svrateckého krystalinika je o něco nižší, než u hornin moldanubika, ale i tyto horniny patří do oblasti vysoké metamorfózy.

Kutnohorsko-svratecké krystalinikum je petrograficky pestré. Jedná se především o dvojslídné ruly a svory, metakvarcity, grafitické horniny, amfibolity, erlany, červené ortoruly, migmatity a eklogity. Vzácně se vyskytují mramory (např. u Nedvědic).

Obr. 44 Kutnohorsko-svratecká oblast: 1 - sedimenty permského a křídového stáří, 2 - magmatity středočeského plutonu a metamorfované horniny, 4 - magmatity železnohorského plutonu, 3, 5, 6, 7 - jednotky středočeské oblasti: 3 - chrudimské paleozoikum, 5 - poličské krystalinikum, 6 - hlinská zóna, 7 - podhořanské krystalinikum, 8 - kutnohorské krystalinikum, 9 - ohebské krystalinikum, 10 - svratecké krystalinikum, 11 - moldanubická oblast, 12 - ranský masív, 13 - důležité zlomy, 14 - hranice jednotek, 15 - mylonitové zóny.

Výraznými zlomovými poruchami v kutnohorsko-svrateckém krystaliniku jsou hlinská zóna, která odděluje kutnohorské krystalinikum od svrateckého a křídelský a vírský zlom ve svrateckém krystaliniku. Kromě těchto nejvýraznějších poruch se v oblasti vyskytuje řada dílčích zlomů a mylonitových zón (obvykle s jílovou výplní), které značně oslabují horninové masívy. Oslabené zóny jsou také vázány na svory. Tektonické porušení horninových masívů v této oblasti může výrazně komplikovat výstavbu podzemních děl.

Středočeská oblast

Do středočeské oblasti (obr. 45), nacházející se mezi oblastí moldanubickou, kutnohorsko-svrateckou, krušnohorskou, lugickou a moravsko-slezskou, se řadí jednotky svrchního proterozoika s diskordantně uloženým spodním paleozoikem, které mají podobný litologický vývoj a stratigrafii. Vymezení vůči oblasti moldanubické a kutnohorsko-svratecké bylo zmiňováno dříve. Od oblasti krušnohorské je středočeská oblast oddělena významným podkrušnohorským (litoměřickým) zlomem. Od oblasti lugické je oddělena labským lineamentem. Východní hranice vůči moravsko-slezské oblasti je skryta pod permokarbonskými sedimenty.

Geologická stavba středočeské oblasti je dosti složitá. Tvoří ji řada dílčích krystalinických jednotek budovaných metamorfovanými a magmatickými horninami a jednotky sedimentárních hornin prostoupené horninami vulkanickými.

Obr. 45 Středočeská oblast: SO₁ - barrandienské proterozoikum, SO₂ - tepelské krystalinikum, SO₃ - domažlické krystalinikum, SO₄ - podhořanské krystalinikum, SO₅ - hlinská zóna, SO₆ - poličské krystalinikum, SO₇ - letovické krystalinikum, SO₈ - západočeský pluton, SO₉ - západočeské bazické magmatity, SO₁₀ - železnohorský pluton, SO₁₁ - ranský masív, SO₁₂ - barrandienské paleozoikum, SO₁₃ - chrudimské paleozoikum, SO₁₄ - tachovské krystalinikum.

Patří sem:

• Barrandien

Území budované komplexy sedimentárních hornin a paleovulkanitů. V zásadě se dělí na dvě části:

• Svrchnoproterozoickou, budovanou klastickými sedimenty a silicity (převažují droby, prachovce, jílovce, slepence, buližníky), prostoupenými pestrými vulkanity bazaltového až ryolitového složení.
• Paleozoickou, která ve spodní části obsahuje klastické sedimenty a silicity. Ve svrchní části jsou uloženy karbonátové sedimenty - převažují různé typy vápenců (Koněpruské jeskyně). Vulkanity v paleozoiku jsou ryolitového, andezitového, až čedičového složení.
• krystalinické jednotky (budované metamorfovanými a magmatickými horninami)

Na Moravu zasahují poličské a letovické krystalinikum, která mají velmi podobné horninové složení. Jsou tvořena komplexy rul, krystalických vápenců, amfibolitů, granulitů a nemetamorfovaných až metamorfovaných neutrálních, bazických a ultrabazických magmatických hornin.

• drobná tělesa granitoidů v západních Čechách (vyjma karlovarského plutonu)
• západočeské bazické magmatity

Do této dílčí jednotky řadíme tělesa bazických magmatických hornin, která byla z větší části regionálně metamorfována na amfibolity až eklogity. Součástí jsou také serpentinity a nemetamorfované neutrální až bazické hlubinné magmatity - diority a gabra. Nejvýznamnějšími tělesy jsou:

• mariánskolázeňský komplex
• kdyňský masív
• železnohorský pluton

Je tvořen převážně granodiority a diority, méně hojné jsou granity. V této oblasti je založena řada lomů, v nichž se těží všechny granitoidy. Kameníci je však tradičně označují jako žulu. Zpracovávají se především na hrubé kamenické výrobky.

Krušnohorská oblast

Zahrnuje geograficky region Krušných hor a přilehlých oblastí. Vůči jednotce středočeské je na jihovýchodě omezena podkrušnohorským zlomem. Na severovýchodě je od oblasti lugické oddělena rovněž tektonicky, tzv. středosaským nasunutím. Na severo- a jihozápad přechází krušnohorská oblast do Německa (obr. 46).

Obr. 46 Krušnohorská oblast: K₁ - krušnohorské krystalinikum, K₂ - smrčinské krystalinikum, K₃ - chebsko-dyleňské krystalinikum, K₄ - slavkovské krystalinikum, K₅ - krušnohorský pluton, K₆ - vogtlandsko-saské paleozoikum, K₇ - svatavské krystalinikum.

Krušnohorská oblast má složitou geologickou stavbu a dělí se na řadu dílčích jednotek. Horniny zastoupené v této oblasti jsou velmi pestré. V centru oblasti (samotné Krušné hory) převládají silně metamorfované horniny. Převážně různé typy rul a migmatitů. V okrajových jednotkách se nacházejí i horniny slaběji metamorfované, jako jsou svory či fylity. Krystalinické jednotky krušnohorské oblasti prostupují také tělesa magmatických hornin.

K nim patří:

• teplický paleoryolitový komplex
  
  

Vystupuje mezi Teplicemi, Krupkou a Cínovcem. Jde o složitý komplex výlevných a žilných hornin, kombinovaných i s vulkanoklastickými horninami ryolitového složení. Teplický křemenný porfyr byl odedávna používán v Teplicích a okolí jako vhodný stavební kámen. Typická je pro něho porfyrická textura a nejčastěji nezaměnitelná hnědo-červená barva.

Zvláštní postavení má největší těleso granitoidních hornin v oblasti:

• karlovarský pluton

Vyskytují se zde dva druhy granitoidů, odlišných navzájem svým stářím. Starší jsou biotitové granity a granodiority. Mladší jsou granity postižené následnou albitizací a vznikem specifického typu mineralizace. Značný význam mají i nejmladší přeměny granitoidů (přeměna draselných živců na kaolinit), vedoucí ke vzniku některých kaolínových ložisek.

Lugická oblast

Od krušnohorské oblasti je lugická oblast oddělena (jak bylo zmíněno výše) tektonicky, povrchově dobře zjistitelným, tzv. středosaským nasunutím, které je pokračováním labského lineamentu. Jižní hranice se středočeskou oblastí je skryta pod platformními sedimenty české křídové tabule. Je rovněž tektonická a tvoří ji výrazné zlomové pásmo, označované jako labský lineament. Východní hranicí lugické oblasti je ramzovské a nýznerovské nasunutí, což jsou výrazné tektonické linie omezující lugickou oblast vůči moravsko-slezské oblasti. Severní hranice oblasti probíhá na území Polska a je překryta mocnými vrstvami sedimentárních hornin. Je však pravděpodobné, že lugická oblast pokračuje v podloží sedimentů až k oderskému lineamentu (obr. 47).

Obr. 47 Lugická oblast: L₁ - Labské břidličné pohoří, L₂ - lužický pluton, L₃ - krkonošsko-jizerské krystalinikum, L₄ - orlicko-kladské krystalinikum, L₅ - novoměstské krystalinikum, L₆ - zábřežské krystalinikum, L₇ - staroměstské krystalinikum, L₈ - krkonošsko-jizerský pluton, L₉ - kladsko-zlatostocký masív.

V západní části lugické oblasti při styku s krušnohorskou oblastí vystupuje

• Labské břidličné pohoří, tvořené převážně sedimentárními a metamorfovanými horninami. Hlavními petrografickými typy jsou fylity a svory, jílové břidlice, arkózové pískovce a droby. Celý komplex prorážejí mladší, drobná, tělesa granitoidů.
• lužický pluton

Nachází se v sz. části lugické oblasti. Je to velké granitoidní těleso kadomského stáří (časově ekvivalent brněnského masívu).

Hlavním horninovým typem je granodiorit. Významné postavení má také rumburská žula. Pluton je prostoupen množstvím různých typů žilných hornin.

Lugická oblast na východ od lužického plutonu je tvořena řadou dílčích jednotek - krystalinik, v nichž jsou zastoupeny především různé typy metamorfovaných hornin a magmatitů. Jsou to:

• Krkonošsko-jizerské krystalinikum, kde hlavními horninovými typy jsou ortoruly, svory a fylity. V rámci variské orogeneze proniklo do těchto hornin velké těleso granitoidů:
• krkonošsko-jizerský pluton

Je tvořen převážně biotitovým granitem s velkými (růžovými) vyrostlicemi draselného živce.

Jak žuly krkonošsko-jizerského plutonu, tak i fylity jsou v této oblasti těženy a zpracovávány na stavební a dekorační kámen. Žuly jsou charakteristické svými růžovými živci a používají se běžně jako leštěný obkladový materiál. Rovněž jako obrubníky.

Fylity mají typickou šedozelenou barvu způsobenou chloritem a používají se štípané na malé destičky jako vnější či vnitřní obkladový materiál.

• Orlicko-kladské krystalinikum zasahuje na Moravu. Vyskytují se zde ruly, migmatity a svory. Horninová pestrost je zvýrazněna přítomností poloh mramorů, metakvarcitů, grafitických hornin a různých metabazitů, eklogitů a granulitů.

Některé typy rul jsou velmi zajímavé svou texturou a mohly by být využity jako dekorační kámen.

• Novoměstské krystalinikum je tvořeno hlavně různými druhy fylitů a metamorfovanými bazickými magmatity. Horninovou skladbu doplňují hlubinné magmatické horniny. Granitoidy jsou zastoupeny v několika masívech, které prorážejí metamorfované horniny. Ojedinělé jsou v oblasti orlických hor intruze gaber.
• Zábřežské krystalinikum je tvořeno amfibolity a křemennými diority spolu se svory, rulami a místy migmatity.
• Staroměstské krystalinikum je nejvýchodnější jednotkou lugické oblasti. Východním okrajem se stýká se silesikem, které již náleží moravskoslezské oblasti. Hlavními horninami jsou ruly s vložkami krystalických vápenců, erlanů, metakvarcitů a grafitových břidlic. Dále jsou zde hojně zastoupeny amfibolity.

Moravsko-slezská oblast

Její vymezení je poněkud složitější, než u jiných oblastí (obr. 48). Jedinou prokazatelnou hranicí je moravské zlomové pásmo, které tvoří západní okraj moravsko-slezské oblasti a odděluje ji (od jihu k severu) od oblastí: moldanubické, kutnohorsko-svratecké, středočeské a lugické. Severní hranice je kryta mladšími sedimentárními horninami. Východní a jižní hranice jsou překryty flyšovými příkrovy a předhlubní alpsko-karpatského orogenu. Na povrchu je hranicí styk jednotek moravsko-slezské oblasti s neogenními horninami karpatské předhlubně.

Moravsko-slezská oblast se dělí na dílčí jednotky:

• moravikum
• silesikum
• brunovistulikum
• moravsko-slezský devon
• moravsko-slezský kulm (spodní karbon)
• moravsko-slezský svrchní karbon
  

Obr. 48 Moravsko-slezská oblast: 1 - platformní formace a neogén karpatské předhlubně, 2 - permokarbon, 3 - okraj karpatské předhlubně, 4 - moravsko-slezský devon a karbon, 5 - brněnský masív, 6 - krystalinikum silesika, 7 - středočeská oblast, 8 - kutnohorsko-svratecká oblast, 9 - lugická oblast, 10 - moldanubická oblast, 11 - granitoidy, 12 - přesmyky, nasunutí, 13 - zlomy, 14 - označení jednotek: MS₁ - moravikum, MS₂ - svinovsko-vranovské krystalinikum, MS₃ - silesikum, MS₄ - krystalinikum miroslavské hrástě a krhovické krystalinikum, MS₅ - brněnský masív, MS₆ - moravsko-slezský devon a spodní karbon (kulm), MS₇ - moravsko-slezský svrchní karbon, MS₈ - granitoidy silesika.

• Moravikum

Je jednotka protažená severojižním směrem přiléhající z východu k moldanubiku a vkliňující se mezi svratecké a letovické krystalinikum. Na východě je omezeno permokarbonskými a neogenními sedimenty. Na jihu pokračuje na rakouském území. Moravikum je složeno ze dvou částí: na jihu je to dyjská klenba, na severu klenba svratecká. Moravikum je tvořeno hlavně různými druhy metamorfovaných hornin - fylity, svory, rulami, které místy přecházejí až do migmatitů. V jádrech obou kleneb pak vystupují granitoidní horniny kadomského stáří - dyjský masív (v dyjské klenbě) a tišnovské brunidy (ve svratecké klenbě).

• Silesikum

Na západě je omezeno tektonicky vůči lugické oblasti. Na jihu je ukončeno soustavou nectavských zlomů v Hornomoravském úvalu. Na východě je hranice shodná s geografickou hranicí mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem. Na severu pokračuje silesikum do Polska v podloží terciérních a kvartérních sedimentů. Celá oblast silesika byla velmi silně deformována a regionálně metamorfována v období variské orogeneze. Nejvíce zastoupeny jsou ruly, místy až migmatity a svory spolu s erlany, amfibolity (jesenický a sobotínský amfibolitový masív), metakvarcity, krystalické vápence a grafitové horniny. Metamorfované horniny byly v rámci variské orogeneze proniknuty granitoidními masívy (žulovský masív).

• Brunovistulikum

Je to velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska. Z větší části je zakryta sedimentárními horninami. Na východ se brunovistulikum noří pod karpatské příkrovy a jeho východní okraj není znám. Na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce.

• brněnský masív

Je severojižním směrem protažené, trojúhelníkovité těleso (obr. 49). Hlavním horninovým typem je granodiorit. Masív je rozdělen úzkou zónou metamorfovaných bazických hornin (metabazitů) severojižního směru na západní a východní část.

Horniny brněnského masívu jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích. Využívají se pouze k výrobě drceného kameniva. K největším, v současnosti provozovaným, lomům patří lomy v Želešicích (těží se amfibolit) a Dolních Kounicích (granodiorit).

Obr. 49 Brněnský masív a přilehlé jednotky: 1 - neogén karpatské předhlubně, 2 - permokarbon boskovické brázdy, 3 až 13 - různé typy granitoidů brněnského masívu, 14 - metamorfity, 15 a 16 - metabazitová zóna, 17 - zlomy.

• Moravsko-slezský devon

Na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech:

• Moravský kras
• hranický devon

Devonská sedimentace začíná usazením tzv. bazálních klastik (hematitem zbarvené slepence a pískovce). V jejich nadloží sedimentovaly na Moravě především vápence. Původní rozsah devonské sedimentace lze těžko odhadnout. V současnosti jsou devonské horniny většinou překryty mladšími karbonskými sedimenty. Devonský sled hornin je postižen variskou orogenezí a provrásněn.

Pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní. U konsolidovaných a morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím. Vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody. Vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu).

Devonské vápence se využívají jako základní surovina pro výrobu vápna a cementu. V minulosti byly devonské vápence používány také jako stavební a dekorační kámen. V současné době se pro tyto účely již netěží.

• Moravsko-slezský spodní karbon (kulm)

Kulmské sedimenty vytvářejí na Moravě velké trojúhelníkovité těleso s rohy v okolí měst Brno, Ostrava a Krnov (obr. 50). Kulm se dělí na dvě oblasti:

• kulm Drahanské vrchoviny
• kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů (slezský)

Petrograficky je kulm tvořen komplexem klastických sedimentárních hornin. V oblasti Drahanské vrchoviny jsou zastoupeny především droby a slepence. V oblasti Nízkého Jeseníku převažují černé jílové břidlice. Komplex spodnokarbonských sedimentů je rovněž variskou orogenezí provrásněn a porušen zlomy.

Obr. 50 Spodní karbon (kulm) a limnický permokarbon ve výchozové části Českého masívu a názvosloví pánví: 1 - spodní karbon (kulm), 2 - limnický permokarbon na povrchu, 3 - limnický permokarbon pod mladšími sedimenty, 4 - zlomy, 5 - číslice označující názvy pánví, 6 - omezení výchozové části Českého masívu na Moravě, 1 až 20 - limnický permokarbon a jeho oblasti: 1 až 9 - středočeská oblast s pánvemi, 10 až 12 - oblast lugika s pánvemi, 13 až 18 - oblast brázd (14 - boskovická brázda), 15 až 18 - relikty výplně blanické brázdy, 19 až 20 - krušnohorská oblast, 21 až 24 - spodní karbon - kulm (21 - kulm Nízkého Jeseníku a kulm Drahanské vrchoviny).

Hydrogeologicky je oblast poměrně suchá. Propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m.

Kulmské horniny poskytují většinou spolehlivé základové půdy. Problémy mohou nastat pouze na svazích, budovaných tence vrstevnatými a tektonicky porušenými jílovými břidlicemi. Droby se intenzívně těží a používají jako lomový kámen nebo drcené kamenivo na celé střední a severní Moravě.

• Svrchní karbon v moravsko-slezské oblasti

Sedimentace pokračovala bez přerušení do svrchního karbonu na severní Moravě a ve Slezsku v tzv. hornoslezské pánvi. Větší část uhlonosných sedimentů svrchního karbonu je však na polském území. K nám zasahuje pouze jz. cíp pánve na Ostravsko a Karvinsko (asi 1600 km²). Téměř celý komplex sedimentů svrchního karbonu je zakryt neogenními sedimenty karpatské předhlubně a flyšových příkrovů Západních Karpat. Výchozy jsou pouze ojedinělé.

V komplexu sedimentárních hornin je charakteristické cyklické uspořádání: slepenec - pískovec - aleuropelit - kořenová půda - uhelná sloj - aleuropelit. Takové souvrství se v celém horninovém sledu mnohokrát opakuje. Celková mocnost sedimentů svrchního karbonu je 3800 m. Sedimentární souvrství je zvrásněno a zlomově porušeno, což přináší komplikace při těžbě uhlí. Svrchní karbon nevychází téměř na povrch, a proto není využíván jako základová půda. Tektonická stavba, ale zvláště poddolování území může způsobit deformace na povrchu terénu, zvláště v okolí Karviné.

Limnický permokarbon

V období doznívání variské orogeneze vznikly mocné komplexy permo-karbonských sedimentů. Permo-karbonské se označují z důvodu plynulého přechodu karbonské sedimentace do permské (u kontinentálních pánví) a jejich obtížného odlišování.

Permokarbonské sedimenty se nacházejí v oblasti středočeské, lugické, krušnohorské a v tzv. brázdách (hlubokých tektonických údolí, která se vytvořila v závěru orogeneze na významných zlomech směru SSV-JJZ a vyplnila se snosovými sedimenty). Přehledná mapka je na obr. 50.

Převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty (od psefitů po pelity), doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky. Jednou z typických barev, díky které se zvláště permské sedimenty dobře poznávají, je červenohnědá. V mocných souvrstvích sedimentů se nacházejí také sloje uhlí, které se těžilo (Kladno, Plzeň, Rosice, Oslavany).

Permokarbonské brázdy lze označit za příkopové propadliny. Na Moravu zasahuje tzv. boskovická brázda, která má severojižní průběh (z podhůří Orlických hor, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až do oblasti Moravského Krumlova).

Platformní jednotky

Jura

Jurské sedimenty se v Českém masívu zachovaly pouze v malých ostrůvcích. Nejlépe jsou popsány v okolí Brna na lokalitách Stránská skála, Hády a Švédské šance. Jedná se převážně o vápence (na Stránské skále v určitých polohách crinoidové) s vložkami silicitů, které nasedají diskordantně na vápence devonské.

Křída

Spodnokřídové sedimenty jsou zachovány jen v drobných ostrůvcích u Blanska. Hlavní transgrese moře a s ní spojená sedimentace nastala až ve svrchní křídě. Zaplavena byla prakticky celá severní část Českého masívu. Vznikla tím česká křídová tabule (obr. 51).

Obr. 51 Svrchně křídové a třetihorní jednotky Českého masívu: 1 - pánve kontinentálního terciéru a komplexy neovulkanitů, 2 - mořský miocén karpatské předhlubně, 3 - svrchní křída, 4 - podloží terciéru a svrchní křídy, 5 - zlomy.

Převládají zde subhorizontálně uložené sedimenty mořského původu. Petrograficky se jedná o mocná souvrství převážně pískovců a jílovců až slínovců. V některých místech přecházejí slínovce do opuk. Pískovce a opuky se intenzívně využívají (již od středověku) jako stavební kámen.

Cyklické střídání propustných pískovců a nepropustných pelitů vytváří ideální struktury pro zadržování podzemní vody. Pískovce s průlinovou propustností tvoří kolektory, pelity izolátory. Tím, že česká křídová tabule má tvar pánve s největší hloubkou uprostřed, dochází k proudění podzemních vod od okrajů do středu pánve a vytvářejí se tím na mnoha místech podzemní vody s napjatou hladinou (artéské studny).

Tektonicky jsou sedimenty české křídové tabule intenzívně porušeny řadou dílčích zlomů, které všechny souvisejí s velkou zlomovou strukturou - labským lineamentem, který ve směru SZ-JV prochází v podloží pánve. Zlomová tektonika přináší někdy potíže při zakládání staveb.

Křídové sladkovodní sedimenty obdobných horninových typů se nacházejí na území jižních Čech, v pánvi českobudějovické a třeboňské.

Terciér

Třetihorní horniny se v Českém masívu vyskytují především v západních, severních a jižních Čechách (moravský terciér náleží k jednotce Západních Karpat). Vyskytují se v pánvích, které vznikly především v neogénu (obr. 52). Horninově převládají různé typy klastických sedimentů, zpevněných i nezpevněných. Významné jsou sloje hnědého uhlí, které se nacházejí v dílčích pánvích v podkrušnohoří. Vyskytují se zde také polohy bentonitů, které vznikly přeměnou vulkanoklastik, produkovaných intenzívní sopečnou činností v této oblasti.

Neovulkanity

V neogénu začala výrazná vulkanická aktivita, vedoucí ke vzniku neovulkanitů. Byla vázána na oživení podkrušnohorského zlomu, podél kterého vystupovalo magma ve velké délce, v mnoha přívodních kanálech, k povrchu.


Obr. 52 Terciér a neovulkanity v oblasti Českého masívu: 1 až 4 - kontinentální terciér (1 - podkrušnohorské pánve, 2 - jihočeské pánve, 3 - části žitavské pánve, 4 - ostatní významné výskyty, 5 - komplexy neovulkanitů, 6 - mořský miocén karpatské předhlubně, 7 - významné zlomy.

Neovulkanity jsou v Českém masívu soustředěny převážně v severních a západních Čechách. Nejvýznamnějšími jsou stratovulkán Doupovských hor a České středohoří. Neovulkanity vytvářejí různé typy, jak povrchových, tak i podpovrchových těles (obr. 53).

Petrograficky se jedná většinou o výlevné bazické horniny (čediče) nebo horniny s foidy (znělce). Méně často se vyskytují jiné typy hornin, např. trachyty.

Výskyty vulkanitů pokračují jz. směrem až do blízkosti Chebu a Františkových Lázní, kde se nachází pravděpodobně nejmladší sopka na území našeho státu - Komorní hůrka, stará necelý milion let.

Některé neovulkanity stojí izolovaně v české křídové tabuli na labském lineamentu (např. Kunětická hora u Pardubic).


Obr. 53 Neovulkanity: Doupovské hory - A, České středohoří - B, neovulkanity Nízkého Jeseníku - C, čísly jsou označeny významné zlomy.

Kvartérního stáří jsou rovněž neovulkanity na severní Moravě. Nemají ovšem takové rozšíření, jako v severních Čechách. Jedná se o izolované vulkány, založené na křížení zlomů v Nízkém Jeseníku. Čediče zde prorážejí kulmské sedimenty. Nejznámějšími výskyty jsou Uhlířský vrch na okraji Bruntálu, Venušina sopka, Malý Roudný a Velký Roudný. Jsou seřazeny mezi Leskovcem n. Moravicí a Bruntálem. Některé neovulkanity se vyznačují sloupcovitou odlučností, pro jiné je charakteristický bobovitý rozpad. V okolí se také vyskytují méně významné polohy tufitů a nezpevněné sopečné pumy a lapilli. Neovulkanity poskytují kvalitní drcené kamenivo.

Kvartér

Kvartérní uloženiny Českého masívu jsou geneticky i horninově velmi pestré. Ze sedimentů jsou nejrozšířenější říční sedimenty (terasy, aluviální nivy), eolické sedimenty (spraše) a svahové sedimenty. Méně časté jsou uloženiny glaciální.

• kvartér oblastí kontinentálního zalednění

Kontinentální ledovec pokryl malá území v severním pohraničí Čech a poměrně rozsáhlejší území v tzv. oderské kvartérní oblasti. Ledovec zanechal na Ostravsku čelní morénu složenou ze souvkové hlíny a bloků skandinávských hornin. Dále jsou zde fluvioglaciální sedimenty a to písky, štěrky a varvity (uloženiny ledovcových jezer).

Na vrstvy štěrků je v Ostravě vázán významný horizont podzemní vody.

• kvartér extraglaciálních oblastí

Kvartér moravských úvalů je tvořen sprašemi a sprašovými hlínami, komplexy terasových štěrků a v jižní části rozlehlými polohami vátých písků. Jejich charakteristika je uvedena v kapitole o sedimentárních horninách v tomto skriptu.

Západní Karpaty

Pásemné pohoří Západních Karpat vzniklo alpínským vrásněním a má typickou příkrovovou stavbu. Liší se tím velmi výrazně od geologické stavby Českého masívu.

Příkrovy jsou tvořeny různými druhy sedimentárních hornin, které obalují tzv. krystalinická jádra jednotlivých pohoří. Ta jsou tvořena granitoidy a metamorfovanými horninami.

Obr. 54 Západní Karpaty na Moravě s okrajem Českého masívu: 1 - Český masív, 2 až 5 - neogén, 6 až 13 - paleogén, 14 - příkrovy a přesmyky, 15 - zlomy.

Na území České republiky zasahují na východní Moravu pouze dvě obalové jednotky řazené k Západním Karpatům (obr. 54):

Karpatský flyš

Karpatský flyš je tvořen nejvíce předsunutými příkrovy Západních Karpat a tvoří tzv. vnější Karpaty.

Flyšové příkrovy jsou tvořeny křídovými a paleogenními (starší třetihory), převážně klastickými sedimentárními horninami (psefity až pelity), které se usazovaly v soustavě rozsáhlých pánví v předpolí postupně se vrásnících Karpat. V současnosti představují pásmo hornin o šířce asi 6O km na vnější straně karpatského oblouku. Zahrnují Pavlovské vrchy, Ždánický les, Bílé Karpaty, Chřiby, Hostýnské, Vizovické a Vsetínské vrchy, Moravskoslezské Beskydy, Javorníky. Dále pokračují do Polska a na Slovensko.

Flyšové sedimenty byly vyvrásněny až na rozhraní paleogénu a neogénu. Jejich tektonická stavba je velmi složitá, neboť jsou tvořeny několika na sobě naloženými a vzájemně provrásněnými příkrovy, navíc ještě porušenými zlomy. V průběhu vrásnění byly mezi klastické sedimenty pasivně zavrásněny i bloky vápenců (např. Pavlovské vrchy u Mikulova). Nejvýznamnějšími typy hornin jsou ve flyši různé druhy pískovců a pelity zastoupené plynulými přechody od jílovců přes slínovce až po vápnité břidlice.

Z magmatických hornin jsou zde zastoupena, v oblasti beskydské křídové jednotky, tělesa těšinitů.

Z inženýrsko-geologického hlediska je flyšové pásmo typickým sesuvným územím. Propustnost hornin je puklinová a průlinová.

Karpatská předhlubeň

Karpatská předhlubeň spolu s vídeňskou pánví je složitá vnitrohorská deprese orientovaná souhlasně s průběhem pohoří. Mocnost sledů sedimentárních hornin dosahuje až 5000 m. Jedná se o neogenní klastické sedimenty zastoupené především slepenci, pískovci, štěrky, písky, jíly až vápnitými jíly a jílovci.

Tektonickou stavbu ovlivňují poklesové zlomy, z nichž většina navazuje na předterciérní tektoniku. Zlomy mají dva základní směry SSV-JJZ a SZ-JV.